Rachel Weiszová získala za snímek Nepohodlný Oscara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli.
Fernando Meirelles režíruje Ralpha Fiennese, Rachel Weiszovou ale i kameramana Charloneho k velkým výkonům a po trudném osudu dětí z brazilského ghetta Město bohů se mu v anglicky mluveném debutu podařilo vykreslit thrillerový příběh o lásce až za hrob v reáliích africké Keni linkou téměř ohnivou.
Svým způsobem je to těžká klasika: uprostřed turistického ráje a ekonomického pekla si vlivní bílí řeší problém odvisející od kontrastu okolní chudoby a vlastní bez/moci. Postkoloniální šachy jsou tentokrát zastoupeny farmaceutickými kolosy, které pod rouškou pomoci provádějí na zbytném keňském obyvatelstvu nebezpečné testy. Máme tu hrdinku, která si uvědomuje jejich zlo + snaží se ho zahnat do kouta a máme tu jejího muže, který se zase snaží zahnat hrdinku a to od kompu na lože. Kdo ví komu totiž ona pořád píše a kam všude jezdí. Díky moderně pojaté a precizně provedené filmařině se však Nepohodlný z usedlého šuplíku dere všemi směry. Hrdina je skutečný a problém rozvíjejícího světa tu i proto neslouží jako cit(rón)ová atrakce.
Diplomat Justin Quayle (Ralph Fiennes) působí ve službách Jejího veličenstva v Keni. Při práci ale Quaylea vidíme vlastně jenom v úvodu, kdy jej během přednášky svou plamennou kritikou zaujme mladá aktivistka Tessa (Rachel Weiszová). Skoro to připomíná The Girl in the Café. Však i na Billa Nighyho dojde. Justin zrovna pečuje o nový výhonek, když za ním Tessa přijde, aby jí vzal s sebou do Afriky. On je v rozpacích, přirovnává jí k rostlinám. Přitom je to tak, že ona je výhonkem, který mu roste ze žil a který jej pohlcuje, výhonkem, který jej nakonec probudí k životu. Justin si Tessu vezme za ženu. A pak, vlastně ještě dřív, už ve druhé scéně, jí režisér nechá zemřít. Z tohoto momentu těží Meirelles celou první třetinu filmu. Nejprve ji chytře tajemně exponuje, abyste si ji mohli vysvětlovat několika způsoby. A potom se Justin, který není nijak výjimečně výstřední, odvážný nebo výbušný, ocitá v bouři efektních problesků mezi vzpomínkami a současností. Co vlastně Tessa myslela, když řekla to či ono? Podváděla ho, anebo chránila? Připomíná to sklenici a její střepy.
Nepohodlného napsal Jeffrey Caine (GoldenEye) podle stejnojmenného románu známého špionážního spisovatele Johna Le Carrého, který v Keni dlouhá léta pobývá. Dynamiku scénáře podporuje časté užívání ruční kamery, která těká, přeskakuje a vytváří příjemný chaos. V rapid montážích se režisérovi daří keňské reálie divákovi natlačit přímo do očí. Ralph Fiennes dává Justinovi skromné kontury s aurou plachosti, což z něj dělá letos zatím nejsympatičtějšího thrillerového hrdinu. Základními polohami Rachel Weiszové je v Nepohodlném bouřlivá nenávist k bílým autoritám a vyčerpaná ustaranost, která díky vývoji a zvratům dostává různé odstíny. Dvojaký Sandy Woodrow Dannyho Hustona se na horizontu obsazení jeví jako snad až příliš jednolitý a vyčnívající blok. Na druhou stranu to filmu dodává prvek vítané designové neotesanosti, někde mezi jednoduchou hrubostí Kennetha Curtisse (častý player záporných figur Gerard McSorley) a noblesním zabijáctvím sira Pellegrina (jemný Bill Nighy).
Meirellesovi se v Nepohodlném daří precizně vystihnout různé nálady během momentu – pocit štěstí je z milostné scény(množství cinkavého smíchu, detailů a bílé plochy) cítit stejně silně, jako svíravá úzkost exteriéru před berlínskou školkou, kdy kamera očima hrdiny paranoidně švenkuje po exteriéru tak, že vidíme jen barevné skvrny. Technika rychlé jízdy potom v Keni působí jako vzrušující jingle (vlak a jeho koleje).
Uruguayský kameraman César Charlone (Město Bohů) obraz ozvláštňuje průhledy a zmiňovanou vířivou ruční kamerou. Vášnivě zachycuje především africké scenérie, ať už jde o slumy, nebo přírodu. Čím blíž civilizaci, tím je obraz chladnější. Stejný princip platí v Nepohodlném i na lidi.
