The Grudge Takashiho Shimizua, americký remake jeho vlastní japonské horrorové série Ju-on, je svým způsobem „Best of Ju-on“. Všechnu subtilní rafinovanost jako kdyby ale ve studiu producent nakonec přehlušil popovou tuckou. Ocitáme se v současném Tokiu. Učitel jménem Peter (Bill Pullman) se ráno probudí, vyjde na balkón a skočí dolů.
Přesouváme se do nechvalně známého domu Saekiových, ve kterém nyní bydlí stará Američanka Emma (Grace Zabriskie). O Emmu se chodí starat děvče Yoko. Netrvá dlouho a Yoko uslyší podivné zvuky, které ji neodvratně táhnou do temnoty.
Pak už se věnujeme hlavní hrdince, americké studentce Karen (Sarah Michelle Gellar), která je v Japonsku na stáži. Jejím nejbližším úkolem je zkontrolovat Emmin stav, neboť Yoko nepřišla do práce. Karen najde Emmu v rozrušeném stavu, brzy však začnou její pozornost přitahovat tajemné chrčivé zvuky odkudsi shora…Dalšími figurami The Grudge jsou Karenin přítel Doug (Jason Behr) a Emmin syn Matthew (William Mapother), jeho žena Jennifer (Clea DuVall) a sestra Susan (KaDee Strickland).
Každý z nich se setká s démonem, ať už s chlapcem Toshiem, či jeho matkou Kayako.
Díky časovým skokům se tajenka kletby odkrývá pomalu, pro diváky znalé alespoň jednoho dílu série však o žádnou tajenku nejde.
Shimizu servíruje publiku všechna svá vyzkoušená esa: obsese pro černou kočku, utržená čelist (v Ju-on však mnohem děsivější), téměř miikeovsky pak vnímám ruku, která ve sprše vyhřezá z hrdinčiny hlavy. Vynikající je scéna, ve které jede Susan výtahem a skrze průhledné dveře můžeme v každém z míjených pater zahlédnout bílého Toshia.
Na rozdíl od většiny hollywoodských remaků udržel Shimizu historku v Tokiu (a zachoval geniální dispozici „prokletého“ domu), ale hlavní figury jsou cizinci. Tím zvýrazňuje bezbrannost vůči hrůze způsobené kletbou. Ta sama přitom domorodcům zní tradičně. I tak je hollywoodizace v The Grudge patrná téměř na všech úrovních. Příběh je mnohem přímější. Z Karen udělal Shimizu a scénárista Stephen Susco opravdovou hrdinku snímku, nikoli jen „další oběť“ – setkání s hrůzou přežije hned několikrát. Charaktery jeví známky vážnější hloubky, než v Ju-on (Jennifer si stěžuje, jak neumí japonsky), ale režie je nevyužívá. Postavy se také mnohem aktivněji chodí dívat do tmavých koutů, a tak naplňují obvyklé horrorové rámce.
Gellar (známá představitelka televizní Buffy) působí v hlavní roli trochu ztraceně. V akčních scénách si je evidentně mnohem jistější, než tam, kde stačí prostě „být“.Kromě Grace Zabriskie příliš „hrají“ i ostatní západní herci. I takoví borci jako Bill Pullman, nebo Clea DuVall ztrácejí půdu pod nohama a krčí čelo a kroutí očima jako na pouti.
Jak je zvykem, v jedné z menších rolí se objeví i producentův bratr Ted Raimi. Částečně i jemu na vrub padá zpackaná scéna s čelistí.
Takako Fuji dává Kayako stejně přesvědčivě jako vždycky (ano, hrála ji zatím pokaždé). I mladý Yuya Ozeki je v roli Toshia stejně děsivý, jako v Ju-on: The Grudge.
The Grudge snímal výjimečný Hideo Yamamoto, kameraman Kitanově Ohňostroji (Hana-bi), či Miikeho Ichi the Killer, nebo One Missed Call.Zatímco obraz nese známky vybraného stylu japonských tvůrců, ve střihu a hudbě se vrací vyzkoušená hollywoodská schémata. Nebezpečí předznamenává orchestr Christophera Younga s takovým předstihem, že člověk stačí sbalit popcorn, uložit kolu, obejmout slečnu a ještě vyřídit pár esemesek. Nejvíc to praští přes uši v momentě, kdy Alex vidí znetvořenou Yuko. V Ju-on se vše odehrálo v tichu, navíc to bylo mistrovsky zahrané a střižené. Zde se díky napovídací hudbě i opravdu špatnému Raimiho "zděšení" divák sotva zívne.
The Grudge má smysl vidět, pokud jste neviděli původní díly Ju-on. Ti, kteří Ju-on viděli, se žádných převratných originalit nedočkají. Snímek však může sloužit jako dobrý studijní materiál. Rozdíly mezi oběma filmovými školami se tu totiž ukazují v plné nahotě.
DALŠÍ TEXTY:
JU-ON: recenze
JU-ON: fenomén
