Slavný brazilský režisér Nelson Pereira dos Santos navštívil při příležitosti filmového festivalu LATINOAMERICANO (1. týden latinskoamerických filmů v kinu Světozor) Prahu. Jeho film Jak chutný byl můj Francouz byl promítnut při slavnostním zahájení festivalu 19. 5. 2009, s osobní účastí režiséra. Ten se 20. května účastní projekce svých filmů v kinu Ponrepo v Bartolomějské ulici, kde Národní filmový archiv připravil několikadenní přehlídku jeho snímků (uváděny jsou filmy Severní předměstí Ra, Rio 40 stupňů, Vyprahlé životy a Jak chutnal můj Fancouzek).
Příležitost k setání s tímto světově proslaveným režisérem, zakladatelem moderní jihoamerické kinematografie, je výjimečná a vzácná.
Stanislav Buzek, Tiscali
NELSON PEREIRA DOS SANTOS – portrét režiséra
Pokud chce někdo poznat moderní latinskoamerický film, stěží se může vyhnout jeho zakladatelské osobnosti - Nelsonu Pereirovi dos Santosovi. Bývá nazýván otcem brazilského Cinema Novo, ale zároveň ho můžeme považovat za iniciátora snah o nezávislost a osvobození v rámci kinematografií třetího světa, které naplno propukly v šeedsátých letech.
Pereira dos Santos (narozen roku 1928) debutoval dokumentem Mládí již v roce 1949. Předtím studoval práva, pracoval jako novinář a při svém pobytu v Paříži se zapsal do kurzů filmové školy IDHEC. Počáteční, ještě krátkometrážní filmy natáčel v Sao Paolu, ale následně přesídlil do Ria de Janeira, kde v první polovině 50. let prošel různými profesemi filmového průmyslu - od asistenta režie přes střihače až po herce a scenáristu. Prostředí Ria de Janiera a zájem o populární film se staly určující pro jeho budoucí tvorbu. Avšak Pereira dos Santos zašel mnohem dál než jeho mentoři z tehdejší mainstreamové kinematografie. Chtěl film přiblížit skutečným lidovým masám a jejich životy zase otisknout do filmových obrazů. Jeho první celovečerní snímek Rio 40 stupňů (1955) se stává přelomem: kamera z bezprostřední blízkosti zaznamenává události z favel, chudinských čtvrtí velkoměsta, a představuje postavy dosud vykázané z hájemství únikové zábavy: nuzáky, dělníky, Brazilce afrického původu. Příběhy blízké obyčejným lidem se zároveň stávají kritickou výpovědí o stavu země. Tento přístup spolu s novátorským modelem produkce (nízký rozpočet hrazený často z vlastních zdrojů) a technikou (minimální štáb pracující s neherci v reálu) je Pereirou dos Santosem dále podporován a přechází volně do užívání nastupujících filmařů Cinema Novo.
Po Severním předměstí Ria (1958), druhé části z plánované, leč neuskutečněné trilogie, natáčí Pereira dos Santos drama o lásce a pomstě Mandacaru Vermelho (1961) a zejména slavné Vyprahlé životy (1963). Příběh o chudé rodině, těžce zápasící v době sucha o přežití na jedné zapadlé farmě, mu vynesl cenu v Cannes a pozornost mezinárodní kritiky i publika. V pozdějším období ztvárňuje Pereira dos Santos svá charakteristická témata chudoby, sociální nespravedlnosti a kolonialismu rovněž skrze formu alegorie. Tou je vyprávěn mj. snímek s leitmotivem kanibalismu Jak chutnal můj Francouzek (1971), který v době svého uvedení vyvolal značné pozdvižení hlavně u bývalých (?) kolonizátorů z bohatého severu. Kritické ostří se z Pereirovy tvorby nevytratilo ani dnes, jak dokládá jeho poslední film Brasília 18% (2006) pojednávající o korupci a praní špinavých peněz v politických kruzích.
Napsal Jan Křipač z odd. filmových historiků NFA
