V pražském kině Atlas (ve dnech 28. a 29. dubna 2009) pořádá Česká televize rozsáhlou přehlídku dokumentů (vesměs se již pyšnících různými cenami), které sama vyrobila nebo se na jejich vzniku valnou měrou podílela – a přidala několik ukázek ze slovenské tvorby. Některé z uváděných titulů prošly i filmovou distribucí (Pátrání po Ester, Sejdeme se v Eurocampu, Český sen), většina však zůstaly omezeny jen na televizní obrazovku. Díla jsou to námětově i tvarově různorodá, spojuje je ovšem touha proniknout pod vnější slupku událostí, vyhmátnout děje méně známé, dopátrat se dosud nezveřejněných souvislostí.
Nalezneme snímky, které mapují pozoruhodné lidské osudy, které se zpravidla zapsaly po povědomí současníků tím, že pomáhaly ostatním. Jistě byl statečný čin anglického úředníka Nicholase Wintona, jenž v posledních měsících před vypuknutím druhé světové války zachraňoval z již vyhlášeného Protektorátu Čechy a Morava židovské děti. Mináčův dokument Nicholas Winton – síla lidskosti je z celé kolekce nabídnutých děl nejstarší, vznikl již v roce 2001. Režisér vylíčil složité organizování záchranných vlakových transportů směřujících převážně do Anglie (z nichž ten největší, nachystaný na 1. září 1939, již neodjel, protože vypukla válka), ale také vyhledal zachráněné děti, nyní již většinou v důchodovém věku, které sezval, aby překvapenému stařičkému pánu v závěru poděkovaly za svou záchranu.
V Legendě o Kischovi vylíčila Jana Hádková křivolaké životní osudy proslulého světoběžníka, pohotového žurnalisty, jenž svou nonkonformitou neustále přesahoval rigidní komunistické smýšlení. Neúnavně se pouštěl do odkrývání stinných, často však i bizarních stránek velkoměstského podsvětí. Rád mísil realitu s fantazijním rozletem domýšlení, rád vytvářel nečekané myšlenkové konstrukce, které překvapovaly, ale přitom je nebylo možné zavrhnout jako pouhé výmysly. V dokumentu na něho, člověka zahrnujícího několik kulturních okruhů. protože se jednalo o pražského německého žida, vzpomínají i pamětníci, kteří měli to štěstí, že se s ním ještě mohli setkat, třeba spisovatelka a překladatelka Lenka Rainerová.
Tomáš Kudrna v dokumentu Wichterle připomněl zásluhy i přehlížení světoznámého českého vědce, (nejen) vynálezce kontaktních čoček, které nahradily brýle. Postihl, jak se k němu komunistický režim přezíravě choval: Wichterle mohl ze svého epochálního vynálezu pohádkově zbohatnout kdyby žil na Západě, avšak nakonec mu zůstal jen důchod, z něhož sotva vyžil. Režisér poukazuje, jak i špičkoví vědci, pokud nebyli k režimu dostatečně loajální, mohli být různě znevýhodňováni, ba šikanováni.
Některé uváděné snímky přibližují prohřešky či dokonce zločiny minulých epoch ještě cíleněji. Například Josef Císařovský se v Příběhu jedné asanace s houževnatostí i zaujetím sobě vlastním vypravil do Loun, aby vypátral okolnosti, za nichž zmizela valná část historického jádra. Ustoupilo moderní bytové výstavbě, i když volného prostoru v jiných lokalitách byl dostatek. Vyprávění je zajisté atraktivní nejen osobními vzpomínkami účastníků (například řidič buldozeru popisuje, jak boural historické objekty), ale také trikovými možnostmi zobrazení – pomocí počítačové grafiky tak znovu ožívá někdejší podoba města.
Petra Všelichová se Zločinu jménem Katyň zaměřila na utajovaný zločin, obklopený mnohými nepravdami a mystifikacemi. Hromadné vyvraždění nejen polských důstojníků zajatých na počátku války (mezi oběťmi byli rovněž českoslovenští občané), provedené s vědomím Stalina (nebo dokonce na jeho pokyn), svalovali Rusové po dlouhá desetiletí na nacisty, než konečně přiznali pravdu. Ale ani to nevedlo k nějaké sebereflexi ze strany pachatelů, tím méně ke zlepšení odedávna napatých polsko-ruských vztahů.
Protože nelze podrobně komentovat každý zařazený film, shrnu program do několika základních tematických bloků. Podnětné jsou průhledy do zákulisí umělecké tvorby, v daném případě divadelní (v Dobře placené procházce – 07 se Olga Špátová zaměřila na nedávné inscenování Šlitrovy jazzové opery) nebo koncertní (Psáno pro Pražské jaro opus III dokončil po předčasném skonu Pavla Kouteckého Jaroslav Hovorka), případně malířské (protagonista snímku Štětcem a mačetou se pro inspiraci vydal až do exotické Amazonie). Spatřit můžeme i několik esejů, ať již se dotýkají privátní sféry lidské existence (Singles Adély Sirotkové zkoumají nechuť mladší generace vstupovat do opravdových vztahů) nebo se vyznačují širším společenským záběrem (Industriální elegie Daniely Gébové, Nonstop Jana Gogoly ml.).
Všechny uváděné pořady zastupují to nejlepší, co v ČT vzniklo, což svědčí přinejmenším o jednom: dokumenty bývají často vzrušivější i objevnější ve své výpovědi než mnohé hrané filmy.
Jan Jaroš
