Remake osm let staré francouzské komedie o ochrnutém bohatém mrzoutovi a neúspěšném, ale vychytralém černošském čahounovi, právě zamířil do českých kin – zákeřně pod stejný názvem jako originál. Nedotknutelní si v hollywoodské verzi dovolili i malí vtípek, v roli pouličního chytráka se neobjevuje žádný basketbalista, naopak tu láká do kin diváky kapesní Kevin Hart, přičemž životem zlomeného boháče si zahrál Perníkový táta Bryan Cranston.
A výsledek? Nijak nečouhá nad originál, který je sám o sobě jen sbírkou klišé, ale těží z vynikajících hereckých výkonů a tradiční francouzské situační komiky, která má dlouhá desetiletí zkušeností nejen při rozesmávání diváků, ale i při kombinování nesourodých charakterů.
Američtí Nedotknutelní v zásadě nijak nezapírají, že vznikli jen pro lidi, co jsou líní číst u filmu titulky. V USA vydělají nějaké peníze, v Evropě je odsoudí kritika i diváci a producenti si oddechnou, že jim ta sázka na jistotu zase vyšla, protože za film, co stál 40 milionů dolarů, utrží zhruba trojnásobek. Mise splněna. Zdaleka ne poprvé a zdaleka ne naposledy.
A právě proto se Hollywood opakovaně vrhá proti zdi, když se snaží americkému publiku představit galské komediální klasiky. Pojďme se ostatně podívat na dalších pět nepříliš úspěšných adeptů z historie, kteří se naivně vrhnuli do „překládání“ francouzského humoru.
zdroj:
tisková zpráva
Původní bessonovka z roku 1998 měla v Evropě obrovský úspěch a posloužila jako základ pro celkem čtyři pokračování. Taxikář Daniel a potrhlý policajt Emilien jednoduše, ale velmi efektivně zkombinovali akční a komediální žánr, což je typicky hollywoodská parketa. Jenže ouha, o šest let mladší remake, který posvětil sám Besson (=dostal za práva královsky zaplaceno), pohořel snad ve všech ohledech. Začalo to angažováním rutinéra Tima Storyho, ale hlavně castingovými škatulaty. Z francouzského hejska za volantem se stala ukecaná černošská taxikářka Queen Latifah, která v New Yorku pomáhá benjamínkovi Jimmymu Fallonovi.
A zatímco Queen Latifah jako hubatá černoška celkem funguje, Fallon selhává v každé scéně – ostatně jeho filmová kariéra je jeden průšvih za druhým a slávu našel až jako moderátor noční talkshow. Tehdy mu ale producenti věřili a Fallon skoro vlastnoručně film potopil. Skoro, protože líný scénář, který z původních německých banditů v Mercedesech udělal německé loupeživé modelky, které banky přepadávají v bikinách, skutečně neměl nárok na existenci, natož na jakýkoliv úspěch.
Americké Taxi bylo obrovským propadákem, takže je překvapivé, že Besson o pár let později Američanům odklepnul i seriálový remake, kde hrál taxikáře přistěhovalec a brooklynský polda tu pro změnu nosil sukně. Byl to vlažný úspěch, který televizní stanice zařízla po první sezóně. Tohle taxikářské řemeslo evidentně zlaté dno nemělo.
zdroj:
tisková zpráva
Jedna z vůbec nejúspěšnějších francouzských komedií devadesátých let a pecka, ze které citují hlášky i moji rodiče. Zásluhu na tom má nejen skvělý „divadelní“ scénář, který dává vyniknout úžasným hercům a jednoduchým kulisám, ale také střídmá stopáž a neuvěřitelný tah na branku. Francis Weber má ostatně jako scenárista na krku minimálně pět francouzských filmů, podle kterých vznikly americké remaky, sám si pak zrežíroval třeba Kondomedii nebo Drž hubu!, což jsou další nahláškované situační komedie. Blbec k večeři je ale nekorunovaným králem weberovské komiky. Hollywood čekal trpělivě, dlouhých dvanáct let, než odsouhlasil remake se Stevem Carrellem v roli blbce a Paulem Ruddem v roli mladého manažera, který ho musí dotáhnout na zmíněnou večeři.
Americká verze je všední průměr. Základní kostru beze zbytku drze kopíruje od originálu, ale mění některé vedlejší prvky a snaží se aktualizovat humor. Bohužel téměř vždy k horšímu. Navíc se nemůže spolehnout na špičkovou hereckou chemii originálu a Steve Carrell je sice jako blbec velmi přesvědčivý, ale jeho expresivní a hlasité herectví je úplně jinde než u nenápadného, ale „smrtícího“ Jacquese Villereta. Remake za 70 milionů vydělal celosvětově necelých devadesát. Kdo zná hollywoodskou matematiku, ten tuší, že na téhle večeři producenti prodělali kalhoty.
zdroj:
tisková zpráva
Tady na to šli američtí producenti trochu od lesa. Francouzský originál o majiteli vyhlášeného gay klubu v St. Tropez, který musí řešit zaláskování svého syna a z toho vyplývající maškarádu před rodiči jeho vyvolené, je typickou francouzskou komedií, v níž se jedna absurdní situace nabaluje na druhou. Podobnost s Blbcem k večeři není náhodná, protože i v tomhle měl Francis Weber prsty, i když jen trochu. Originál je totiž z roku 1978.
Američani se komediální klasiky chopili skoro o dvacet let později a přesunuli děj do Palm Beach. Remake se zároveň soustředil na špičkový casting, takže když vám řeknu, že v hlavních rolích excelují Robin Williams, Gene Hackman nebo Nathan Lane, asi vás nepřekvapí, že Ptačí klec v roce 1996 slavila v kinech úspěch a kritika, často neznalá letitého originálu, ji vynášela do nebes.
Aby ne, americký remake opravdu respektoval vše, co v originálu fungovalo a dvacetiletá mezera umožnila i jemnou aktualizaci tématu. Zkušený Mike Nichols za kamerou odehrál minimálně uctivou remízu, kterou dnes milují fandové po celém světě, aniž by vůbec tušili, že nejde o nový námět.
zdroj:
tisková zpráva
O kterém filmu se teď bavíme? Filmy z roku 1991 a 1994 dovedly praxi amerických remaků francouzských komedií k hrůzné dokonalosti. Ten novější je totiž natočený za společné francouzské a americké peníze se stejným hercem v hlavní roli. Gérard Depardieu si dal opáčko, jen mu vyměnili dceru. Francouzku Marie Gillain nahradila mladičká Katherine Heigl, se kterou otec Gérard vyráží na dovolenou na Bahamy. A protože holka chce před potenciálními milostnými objekty vypadat starší a zkušenější, vymyslí si, že ten starší týpek, co se kolem motá, není ve skutečnosti její táta, ale milenec.
Určitě si dovedete představit kolotoč zábavných situací, které to roztočí. Americký remake je samozřejmě o řád horší a není to jen kvůli mizerným hereckým výkonům a odlišnosti francouzské a americké situační komiky. Rok 1994 byl bohužel tak nabitý, že odzívaná komedie neměla šanci – startovala v kinech na čtvrtém místě - za Acem Venturou, Tátou v sukních a Philadelphií.
zdroj:
tisková zpráva
V osmdesátkách bylo všechno jinak a nikdo na nikoho nečekal. I proto se bláznivá francouzská komedie o třech mladících, co žijí v jednom bytě, kam si vodí holky (každá smí ale strávit maximálně jednu noc), a na jehož prahu jednoho dne najdou nemluvně, objevila v amerických kinech už o dva roky později. V angličtině a s novým obsazením. Originál byl nominovaný na Zlatý Glóbus i Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film.
Nevyhrál, ale laskavá francouzská komedie ohromila celou Evropu, což bylo pro Hollywood pádným argumentem. Téma tří bezstarostných mladíků, kteří se musí postarat o dítě, aniž by tušili, jestli je otcem někdo z nich, je navíc tak univerzální, že mělo velký úspěch i v americké verzi. Tím spíš, že se do hlavních rolí povedlo získat tehdejší hvězdy – Steve Guttenberg měl tehdy Policejní akademii, Tom Selleck seriálového Magnuma a Ted Danson veleúspěšný sitcom Cheers.
Režírující Leonard Nimoy (Spock) vkusně a chytře vystihnul vše, co v originálu skvěle šlapalo a film se stal nejvýdělečnějším snímkem roku, a dokonce inspiroval i sequel. A pak že to nejde! Mějte ale na paměti, že Tři muži a nemluvně jsou výjimkou z pravidla. Většina podobně uspěchaných remaků, které se snaží jen kopírovat osvědčené trendy, dopadá spíše bledě.
V nejlepším možné případě je výsledkem nemastná a neslaná sázka na jistotu, která nemá čím překvapit, a hlavně jí chybí moment překvapení a spontánní elegance originálu. Vysvětlujte ale podobně neuchopitelné pojmy hollywoodským cifršpionům.
zdroj:
tisková zpráva
