Úvodním záběrem filmu Návrat ruského režiséra Andreje Zvjaginceva je voda, obrovská temná masa v neklidném chvění. Závěrečný obraz filmu je týž, ale zároveň jakoby jiný. Mezi tím se nám před očima odehrál příběh o jednom otci a dvou synech, jednoduchý ve své formě, bohatý ve své mnohovýznamovosti, který vnímavého diváka sotva zanechá netečným. Z festivalu v Benátkách 2003 si odnesl hlavní cenu Zlatého lva, v Berlíně získal Evropskou filmovou cenu za objev roku 2003; nesporně jde událost loňské filmové sezóny. Překvapujícím je na něm asi nejvíce to, že jej jako svůj debut natočil zcela neznámý režisér.
Andrej Zvjagincev (nar. 1964) pochází z Novosibirska, od svých dvaadvaceti let však žije v Moskvě. V roce 1990 absolvoval divadelní fakultu a poté se začal uplatňovat jako herec, zejména v nezávislých divadelních projektech. Roku 2000 si vyzkoušel televizní režii ve třech epizodách seriálu Černá komnata. Záhy se mu do rukou dostal scénář Vladimíra Moisejenka a Alexandra Novotockého, který jej zaujal natolik, že se rozhodl pro jeho realizaci.
Scénář Návratu nesl původně všechny znaky psychologického filmu, omezením informací o hlavních postavách se však u něj objevilo něco, co lze nazvat mystikou. Dva bratři Andrej a Ivan se jednoho dne vrátí domů a najdou v matčině lůžku muže, který je údajně jejich nikdy nepoznaným otcem, o němž až dosud slýchávali, že zemřel. Aby splnil závazek, jenž si kdysi předsevzal, pozve muž „z neznáma“ chlapce na rybolov, který se promění v několikadenní strastiplné putování směřující k tajemnému ostrůvku uprostřed rozlehlých jezer (natáčelo se u jezera Lagoda nedaleko Petrohradu). Neshody, jež v průběhu cesty mezi nimi vyvstávaly, tam vygradují způsobem, který film přiblíží žánru thrilleru. Výsledkem je překvapená tvář nejen malých hrdinů, ale i nás, diváků. Co jsme to vlastně viděli?
Zvjagincev zbavuje postavy jejich sociální charakteristiky, důležité jsou především jako esence, kterými se dosahuje myšlenkového sdělení. Daný postup vyvolává v divácích až frustraci, zvláště ve scénách, které jsou vygradovány a herci interpretovány tak, že si samy říkají o emocionální pohnutí. To však nemůže být úplné, neboť o hrdinech toho víme skutečně velmi málo. V tom se nachází rafinovanost režisérova pojetí, která, bude-li kvitována, odmění diváka neobyčejným zážitkem. A pokud se tak nestane, je v Návratu ještě hodně okamžiků, díky kterým stojí rozhodně za pozornost.
Především film má výborné herecké obsazení. Mezi bratry vyniká zejména Ivan Dobronravov (v lecčem podobný Haleymu Joel Osmentovi ze Spielbergova A.I.: Umělá inteligence, 2001) v roli mladšího Ivana traumatizovaného strachem z vody. Vůči otci je po celou dobu v opozici, kterou dokáže vyjádřit natolik přesvědčivě, že doslova tuhne krev v žilách. Staršího a rozvážnějšího Andreje, jenž pociťuje k otci sympatie, hraje Vladimir Garin a je ironií osudu, že se tento nadějný herec premiéry Návratu nedožil: utopil se v jezeře. Otce, jenž nemá ani jméno a přitom představuje tradiční sílu práva a řádu, která z jiného úhlu pohledu může být vnímána jako teror, představuje fotogenický Konstantin Lavroněnko. Až na matku a babičku ženy v Návratu chybějí. Zastupuje je všudypřítomná voda, pramen a hrob všech věcí ve vesmíru, odedávna spojovaná s ženským principem
Na práci kamera Michaila Kričmana je znát důkladná příprava každého záběru, která v souladu s pomalým, až „tekutým“ střihem dělá z Návratu dalšího reprezentanta transcendentní kinematografie, jak ji známe především z děl Andreje Tarkovského. Na něj si v průběhu promítání vzpomene snad každý obeznámený divák, ale nejen na něj. Leccos zde připomene Bressona a Antonioniho, svým vyzněním nejvíce jeho Zvětšeninu (1967). V porovnání s těmito Mistry jde Zvjagincev více po povrchu věcí, efekt a kalkul, přítomný snad v každém díle, cítíme u něj zjevněji. O tajemství truhličky, kterou otec na ostrově vykope, by se daly psát seminární práce, neméně hlasitě si o interpretaci říkají fotografie a motiv fotografování jako zjevný důkaz existence předmětů a osob, které z nich ale záhy mizí.
Je pozoruhodné, že v ruské kinematografii přibližně ve stejnou dobu vznikla díla, zaměřující se na vztah otce a syna, respektive synů. Nejen Návrat, ale i Sokurovův Otec a syn (2003), Muradovův Papírový drak (2002) či Koktebel (2003) Borise Chlebnikova a Alexeje Popogrebského zpracovávají dané téma. Mezinárodně nejúspěšnější je zjevně Andrej Zvjagincev, ale zda-li se jedná pouze o událost sezóny, či trvalou hodnotu světové kinematografie, ukáže teprve čas.
