Příběh filmu je neuvěřitelně prostý:
Odehrává se v Jižní Americe, kdesi, kde je to „jak ve vězení: lehko sem a těžko ven“. V oblasti je jenom jeden zdroj peněz- petrolejářská firma. Práci ale nenabízí, dokud jí daleko odsud nevybouchne těžní věž.
Oheň lze uhasit jediným způsobem- dalšími detonacemi. A to nezajistí letecké bomby, v tomhle případě lze jedině na místo dovézt náklaďák nitroglycerinu.
V kabinách aut jsou úžasně odstíněné charaktery. Frajerský Mario (Yves Montand) se starým M.Joem (Charles Venel), kterého na cestě víc a víc svazuje strach, když předtím do kraje přijel s velkými slovy a elánem. Ve druhém voze Mariův sicilský kamarád Luigi (Folco Lulli) a charismaticky klidný taxikář Bimba(Peter Van Eyck).
Během cesty Clouzot využívá nejen změny charakterů, ale samozřejmě dochází i na nervydrásající přírodní překážky (roleta na pampě, nedostavěná horská silnice,
lavina). Režisér potom velice chytře pracuje s oběma auty- velice záhy po startu totiž druhá (rozuměj dramaticky vedlejší) posádka předjede tu první, a tak Clouzot dociluje fantastického napětí- divák už ví, co Maria čeká, zároveň vnímá obtíže posádky vpředu. Vrcholným okamžikem režisérovy invence je odvyprávění konce prvního vozu. Kamera sleduje Joa, rozklepaného strachy, jak si balí cigaretu, když tu náhle je tabák odvát tichým náhlým výbuchem...I tempo příběhu je dokonale frázované, napětí střídá ulehčení v nejrůznější formě, přibližně po dvaceti minutách se v obraze mihne zbloudilý indián, který historce dodává magického výrazu.
Existenciální drama, kterým Mzda strachu bezpochyby je, by nikdy nebylo tak účinné, kdyby jízda nebyla dramaticky náležitě připravena:Alespoň čtvrtinu filmu zabírá pečlivé rozkreslení charakterů. Mario, místní povaleč, na oko kašle na lásku místní krásky Lindy a Luigi je jeho nejbližší přítel. Obě vazby se začnou trhat s Joovým příjezdem. Jo po městě chodí jako Dandy, pistoli v ruce, ani dolar v kapse. Mario se s ním snaží přátelit a oba hledají nějakou práci. V nejsilnější scéně před jízdou se potom Jo střetne s Luigim. A je to pak samozřejmě zásadní proměna Joova chování, která režisérovi umožňuje podrobovat postavy dalším zkouškám charakteru v mezních situacích .
Herecké výkony hlavní čtyřky jsou naprosto úchvatné a je to tak proto, že mají co hrát, že jejich charaktery nejsou prázdné. Jsou tu čtyři muži, kteří už nemají co ztratit, a kteří kráčí bosky žraločí tlamou. A kromě toho Yves Montand je Yves Montand. Jednoduše, charizma až k Andám.
Samozřejmě, že po padesáti letech další divácké zkušenosti lze na filmu najít slabá místa. Především jde o uchycení hlavního děje na nit románku mezi Mariem a Lindou. Kdyby ten byl potlačen, mohla jízda začít dřív a celý epilog by mohl jít pryč, protože ten se dnes jeví už jako nadbytečným, jde totiž o zcela jiný příběh. Jenže v rámci žánru Noir tam tragédie být musí...
Našlo by se i pár narážek v dialozích, které divákovi přímo ostudně napovídají, co bude dál, anebo co si má myslet.
Na druhou stranu je ve Mzde strachu vysoká míra krutosti, násilí a ďábelskosti, která jako by lety z filmů vymizela... a byla nahrazena krutostí povrchní a násilím počítačovým.
Mzda strachu je na svou dobu neuvěřitelně nasnímaná a ustříhána. Je ohromné, co ti chlápci na tomhle poli před tolika lety dokázali, technicky tenhle film totiž vůbec nezestárl.
Mzda strachu je, jednoduše řečeno, povinnost.
