Mýtus je celovečerní dokument Šimona Šafránka, který vznikl během loňského evropského turné Nicka Cavea a Bad Seeds. Není to film o turné a jeho hlavní postavou není rocková hvězda. Je to film o fenoménu fanouškovství a jeho hlavními postavami jsou - fanoušci.

Mýtus vznikal tak, že filmaři navštívili několik Caveových štací v evropských velkoměstech (Berlín, Praha, Paříž...) a na každé z nich vyzpovídali pár vybraných návštěvníků show. Tahle nejednotnost času, prostoru a aktérů je ve filmu výtečně využita a ještě umocněna pečlivým střihem. Divák většinou vůbec neví, z které koncertní zastávky ten který záběr nebo fragment rozhovoru pochází, a výpovědi fanoušků jsou roztříštěné do celého filmu. Zatímco totiž klasické dokumenty z turné rockových kapel postupují chronologicky a jejich cílem je dokumentovat, Mýtus se snaží zobecnit: fanouška, publikum, koncert, událost, idol.

Jistá část výsledné stopáže pochází také z koncertů samotných (kapela i její manažer o natáčení Mýtu samozřejmě věděli) a klíčový rozhovor byl pořízen i s Nickem Cavem. I tady hraje zcela zásadní roli střih a jeho schopnost vytvářet kontrast. Nastříhávání Caveových replik mezi repliky fanoušků ukazuje mohutnou (a nutnou) dichotomii, která ve světě populární kultury panuje: totiž rozdíl mezi tím, jak společný kontakt prožívá "idol" a jak "stoupenec kultu". (Odedávna se tenhle kontrast projevuje například při srovnávání fanouškovských interpretací textů písní s komentářem jejich autora.) Co na tom, že je tahle metoda nastříhávání dost nemilosrdná a místy až trochu moc okatá či prvoplánová, když vytváří notně syrový výsledek. Třeba když se vedle sebe postaví nervozita ženy, která se s Cavem podle všeho kdysi seznámila blížeji a teď u zadního vchodu do haly v nejistotě očekává jeho příjezd, a Caveova rutinní lhostejnost při a po jejich opětovném setkání...

A jací jsou tedy hlavní aktéři - fanoušci? Těžko říct, podle jakého klíče probíhal jejich výběr, ale každopádně je velice pestrý. Jakkoliv zřejmě byli základním impulzem pro natočení Mýtu fanoušci až patologicky oddaní, tedy ti, kteří svému idolu obětují celý život, film nakonec postihuje fanoušky jako celou vrstvu, sahající od polonáhodných účastníků koncertu až po "hardocoreové" příznivce, kteří z hlavy vysypou (řekněme) pátý verš třetí písně na osmé desce. Autoři se jich ptají na základní věci (odkud jsi, jak ses sem dostal, čím je pro tebe Nick Cave...) z kterých pak jakoby sám od sebe - ve skutečnosti opět díky promyšlené střihové skladbě - vyrůstá celkový obraz "fanouškovství". Rubem tohoto postupu je, že některé z individuálních příběhů, které autoři sledují, zůstanou bohužel nedopovězené.

Ze záběrů zpovídaných fanoušků je cítit nezanedbatelná schopnost štábu vzbudit v dotazovaných lidech důvěru a také klíčová role nenápadné digitální kamery. Někteří z fanoušků se tu totiž vyznávají z věcí tak intimních, jako je téměř synovský vztah k Caveovi, nebo rovnou odhalují celou svou "hlubokou ruskou duši", což by bez citlivého přístupu filmařů jistě nešlo tak snadno. O náročnosti komunikace svědčí i to, že v Mýtu zazní celá řada jazyků, protože fanoušci tvoří důkladně mezinárodní komunitu. Jen poznámka na okraj - zřejmě je to náhoda, ale Češi v tomto kontextu vyznívají jako vyčůrané socky, jejichž jediným zájmem je dostat se na koncert pokud možno zadarmo.

Jak napovídá název, nejvyšší z rovin Mýtu je snaha nalézt ve fanouškovství novodobé hledání transcendence, úniku z každodennosti; podobně koncert může být interpretován jako akt současné sakrality. Titulky přes celé plátno, které jsou v závěru filmu bleskově vestřihávány mezi záběry, pak působí poměrně mysticky, ale mohou být zároveň i mementem únavy ve čtyři ráno ve střižně. Razantní demýtizací a návratem zpátky na zem je brutální techno, které zazní po závěrečných titulcích.

Suma sumárum se Mýtu daří naplnit původní záměr - vypreparovat fenomén fanouškovství a ukázat ho jednak ze všech stran, jednak coby jakési "moderní náboženství". Navíc jsou v něm jakoby jen tak mimochodem momenty skutečně mrazivé síly. Ten film je zkrátka pořádný rock'n'roll.