Blonďatý poděs Owen Wilson ve své oblíbené roli dětinského dobráka a k němu hvězdní Matt Dillon a Kate Hudsonová. To jsou tři největší lákadla další z mnoha lehce bláznivých amerických komedií o obyčejných chlapících, jejichž uspořádaný život se náhle mění v neusávající sled katastrof.
Carl (Matt Dillon) a Molly (Kate Hudsonová) tvoří šťastný pár. Dokonalou svatbu na Havaji nemohou zkazit sarkasmy jejího papínka (Michael Douglas) ani pubertální srandičky jeho nejlepšího kámoše Dupreeho (Owen Wilson). Potíže v ráji ale nastávají dřív než by se kdo nadál. Architektu Carlovi svěří jeho novopečený tchán – a bohužel taky šéf – funkci, o níž se nikdo neprosil. Činí mu kromobyčejnou radost předělávat Carlovy projekty. A kdyby vás tchán vyzval k vasektomii, taky by vás to nepotěšilo.
Aby toho nebylo málo, Randy Dupree se dostal do existenčních potíží. Nemá práci, byt, auto. Kdo by měl to srdce nepodat pomocnou ruku? Carl s Molly určitě ne. A to jsou mu ochotni tolerovat kdeco, od bujaré pánské jízdy až po vycpanou losí hlavu zavěšenou nad krbem. I po středně velkém požáru v obýváku jej nakonec vezmou na milost. Dupree totiž chodí do všeho naplno, ať už je to blbnutí na skateboardové U-rampě, anebo vytváření romantické atmosféry za pomoci svíček. Jaký to rozdíl v porovnání se stále unavenějším a naštvanějším Carlem, nemůže si Molly nevšimnout. A když se to všechno sečte dohromady, musí přijít chvíle, kdy Carlovi rupnou nervy a vybije svou zlost vůči tchánovi, vůči Dupreemu, vůči celému světu. Povede se snad Carlovi zničit v jediné vteřině vše včetně vztahu s milovanou Molly? Nezbývá než aby se Dupree vložil do hry a splatil kamarádovi svůj dluh.
Těch komedií jsme už viděli hodně. Hrávají v nich Jim Carrey (Lhář, lhář, Božský Bruce), Adam Sandler (Kurs sebeovládání, Klik – život na dálkové ovládání), ale hlavně Ben Stiller. Jenom namátkou: Fotr je lotr, Závist, Riskni to s Polly. A přestože je každá o něčem jiném, jejich princip je stejný – tuctový chlápek se ocitá ve víru katastrof. Jednotlivé filmy se od sebe liší hlavně originalitou a absurdností situací, do nichž hodlají autoři svého hrdinu vehnat. A co si budeme povídat, v tom si film My dva a křen na konkurenci moc vyskakovat nemůže. Jen stěží bychom hledali vtípek nebo situaci, se kterou bychom se nesetkali už někde jinde. Scénář debutujícího Michaela LeSieura ale bohužel není pouze sešitý, on je dokonce sešroubovaný ze tří nestejně zajímavých částí. Slaboučký úvod odhaluje Dupreeho jako přerostlé dítě, které nechápe, že je na obtíž a že způsobuje rozkol mezi naším zamilovaným párem – vše se odvíjí zcela v duchu navyklých šablon. Nejoriginálněji se ukazuje prostřední část filmu, v níž se Dupree proměňuje v citlivého básníka s velkým srdcem a Carlova muka působená tchánem se stupňují. Díky za tu chvilku, kdy si divák nemůže být jist budoucím posunem děje. V okamžiku, kdy Carl neudrží své emoce na uzdě, je ale rozmetána jakákoli naděje. Dupree se stává dokonalým kamarádem, který musí Carlovi pomoct urovnat si život. S humorem je amen, přichází pouze patetická koncovka.
Hereckou jedničkou celého filmu je Owen Wilson. Jako „křen“ Dupree si zopakoval oblíbenou polohu rošťáka, který užívá života plnými doušky. Vzpomeňme si na všechny ty frajírky, s nimiž soupeří upjatí hrdinové Bena Stillera. Pro věčně dětského Dupreeho je práce sprostým slovem, zato se ale dovede zabavit a narozdíl od všech vydělávajících chlapáků umí vyslechnout problémy jejich manželek. A když se zamiluje, pak to stojí za to. Obzvlášť když je to láska neopětovaná. Když už jsme u Bena Stillera, ten Wilsonovi v tomto filmu viditelně chybí. Matt Dillon Wilsonově komice nestačí, je příliš mužný na to, abychom mu uvěřili přepracovanost, zoufalství a ponížení. Tenhle chlapík prostě není na dně, ať se Dillon snaží, jak se snaží. Stillerovi, jenž má na zoufalce přímo patent, se ani nepřiblíží. Kate Hudsonová zůstává v záplavě mužských rolí osamocena. Nepochybný komediální talent (který podědila po mamince Goldie Hawnové) nemá v Křenovi kde uplatnit. Nejdřív šťastnou novomanželku, vzápětí nazlobenou z Dupreeho eskapád a nakonec otrávenou Carlovou nevšímavostí zvládne levou zadní. A víc už toho po ní scénář nežádá.
Michael Douglas se v potenciálně výživné roli excentrického pracháče, který má metody, jak dát zeti najevo opovržení, moc nepředvedl. Nekoná se ďábelský škleb, při němž bychom mohli pochybovat o jeho duševním zdraví. Douglas je příliš uhlazený a zůstává „pouze“ panovačným tchánem. A je to s podivem, kdysi zvládal náznak vyšinutosti perfektně (stačí zmínit Válku Roseových nebo Volný pád). Avšak tím vůbec nejzajímavějším až pátý vzadu, komediální figurkář Seth Rogen (40 let panic) jako podpantoflák Neil. Tenhle chlapík si na manželčiny zákazy už zvykl natolik, že si je vlastně užívá. A když se jeho kámoš musí zbavit sbírky porna, bez váhání se vrhne do popelnice, aby cenný poklad uchránil před zkázou. Zato cameo roli byl Lanci Armstrongovi snad dlužen čert – jestliže si sebe sama zahrál u Stillera (Vybíjená) se ctí a sympatickou nadsázkou, pak u Wilsona klesl hodně nízko. Anebo jste snad toužili vidět nejslavnějšího cyklistu dneška recitovat přihlouplá motivační hesla? Pokud ano, přečkejte v kině závěrečné titulky.
Ukázal to jejich předchozí film, krimikomedie Bombakšeft (2002), a pokračuje v tom i My dva a křen. Snímky režisérů Anthonyho a Joea Russoových se v pomyslném filmovém oceánu nacházejí vzdáleny dvěma odlišným komediálním kontinentům. První obývají bratři Farrellyovi, druhý bratři Coenovi. A to je asi to nejhorší možné hodnocení. U Farrellyových můžeme dopředu počítat s vodopády blbosti a pralesy nesmyslu. Od Coenů zase očekáváme skály žánrových klišé, otesané do novátorské podoby, které z jejich snímku učiní filmový zážitek. Russoové by tak trochu chtěli být coenovskými novátory komediálního žánru. Chtěli by. A zároveň by rádi byli srandovní. Jenže farrellyovsky nezřízenou ptákovinou jejich filmy taky nejsou. Jen solidním řemeslem s děravým a občas docela úsměvným scénářem. A tak se komedii My dva a křen, ještě celkem snesitelné v čase vánočních svátků, jen stěží podaří „přežít“ do příštího roku.
