Tento americký film je dokladem toho, jak i průměrný, konvenční scénář, který napsal osvědčený řemeslník Brian Helgeland (je podepsán pod napínavými příběhy jako L.A. Přísně tajné, Odplata či Spiknutí a několik titulů dokonce sám režíroval), může být povznesen režijním uchopením. Jako vždy eklektický režisér Tony Scott - bratr známějšího Ridleyho - se totiž pokusil krystalicky průzračný motiv pomsty obohatit svébytným, byť nikoli původním výrazovým ozvláštněním v rovině stylistické, obrazové a střihové. Hlavním hrdinou je někdejší příslušník speciálních jednotek John Creasy (Denzel Washington), pochybující o smyslu své minulosti. Často si klade otázku, zda mu Bůh odpustí činy, jichž se dopustil. Využije nabídku svého někdejšího druha Rayburna (Christopher Walken), aby přijal místo bodyguarda. Jeho úkolem je na každém kroku provázet malou Pitu, dceru významného člena kriminálního podsvětí, a chránit ji před únosem.
Příběh se totiž odehrává v Mexiku, kde se únosy z bohatých rodin staly součástí běžné reality. Creasy se obtížně s klientkou sbližuje, odmítá s ní komunikovat. Namítá, že je placen jen za její hlídání, ale postupně propadá kouzlu její osobnosti. Učí Pitu co nejlépe plavat, prozrazuje finty jak se vyhnout hodinám klavíru, - až se mezi oběma vytváří jakési spiklenecké pouto, umocněné i tím, že rodiče na ni nemají příliš času. Avšak citové přilnutí si nejsilněji uvědomí v okamžiku, kdy je děcko uneseno a on sám těžce zraněn, navíc podezírán ze spoluúčasti...
Nedivil bych se, kdyby Muž v ohni Mexičany urážel. Bez vytáček totiž sděluje, že mexická policie je zkorumpovaná, že dokonce spolupracuje s vyděračskými gangy, že mnozí příslušníci se snaží z předstíraného boje se zločinností profitovat - a těm poctivým nezbývá než čekat na naštvaného cizince, aby velkoměsto „vyčistil“. Jak zasněně říká Johnův přítel Rayburn, John umí šířit smrt stejně virtuózně, jako jiný umí třeba vařit. Postačí, když mu v činnosti nebude nikdo překážet.
Příběh se lomí do dvou epoch. V té první Johna zastihujeme jako zprvu hodně nejisté chlapisko, které pozvolna nachází samo sebe, dokonce zapomnění hledá vedle bible také v alkoholu. Když dojde k únosu a zvrtne se předávání výkupného, John bere do rukou zbraň a jme se trestat každého, kdo s únosem měl něco společného - včetně dívčina otce, jenž bláhově doufal, že si tak pomůže z dluhů.
John postupuje bez špetky soucitu, z každého dokáže vysát vše, co ví. Viníkům chystá nesmlouvavou a krutou odplatu (podrobně jim ji předem vysvětlí), prochází mexickým podsvětím jako anděl zkázy. Nepomohou tělesné stráže ani pancéřovaná auta, John usilovně rozmotává spletité klubko organizovaného zločinu a nakonec se dostane k hlavnímu strůjci. Podoben dávnému samuraji vrací slovům čest a oddanost jejich původní smysl, aniž přitom hledí na vlastní bezpečí.
Tony Scott navazuje na dřívější díla podobného ražení. K téměř rituálnímu počínání hlavního hrdiny, jenž zůstává ledově klidný a navenek prost jakýchkoli emocí, lze nalézt řadu vzorů, například Melvillovu pochmurnou gangsterku Samuraj s vynikajícím Delonem nebo Jarmuschovo drama nájemného zabijáka Ghost Dog - Cesta samuraje.
Zvláštností Muže v ohni je vypravěčský styl, vzdalující se klasické dramatické stavbě, ale i nezávaznému klipovému tvaru. Náhle zrychlené záběry (někdy hraničící až s časosběrným principem) střídá zpomalení. Plynulost jízd narušují nenadále trhavé poskakování v časových segmentech. Znenadání se mění i velikost záběrů. Rozkolíbaný pohyb vyjadřuje subjektivitu vnímání (například při jízdě autem), vyžívá se v prudkých nájezdech, kdy oko pozorovatele náhle upoutá některý detail. To jsme viděli například v Soderberghově notně spletitější gangsterce Traffic - Nadvláda gangů.
Zdánlivě reportážní styl, kdy kamera chvatně sleduje hrdinu či se dokonce dívá jeho očima, však Scott mimořádně obratně využil. Výtvarná stylizace, zvláště posuny do oslnivé žluti, mají evokovat žár i vyprahlost. Důležitý je i hudební doprovod, v celistvosti provázející jednotlivé epizody; k nejpůsobivějším patří kytarová sóla.
