Dokument Nathaniela Kahna Můj architekt Louis Kahn (My Architect) o svém vlastním otci je kromobyčejně komplexním portrétem významného umělce a zároveň upřímnou, nesentimentální poctou vlastnímu otci. Právě proto publikum myslím Mému architektu promine občasné superemotivní scény.

Samotný osud Louise I. Kahna je bizarní, velkolepý a vhodný k okamžité dramatizaci. Narodil se v Estonsku, jeho rodina se brzy stěhovala do USA. V dětství si popálil tvář a ve škole byl terčem posměšků. Dlouhou dobu ho materiálně zajišťovala jeho žena, studio si otevřel až když mu bylo téměř 50 let. Přelomem v jeho životě byla cesta do Evropy, kdy Kahna začalo fascinovat propojování monumentálních prvků starobylých architektur do moderních konstrukcí. V posledních 10 letech života dosáhl Kahn světového věhlasu, ale pro svůj striktní postoj a neochotu přistoupit ke kompromisům se z jeho návrhů realizovalo jen velmi málo a studio krachovalo. Věčný cestovatel Kahn zemřel na infarkt, který ho postihl při návratu z Asie na záchodě newyorského nádraží Penn Station. Jeho tělo leželo několik dní v márnici jako neidentifikované - Kahn si z pasu vymazal adresu a jméno nešlo rozluštit.

Můj architekt začíná novinovým článkem, v němž se dozvídáme o Kahnově skonu a o tom, že slavný architekt zanechal ženu a dceru. Žádného syna. O dvě desítky let později se tento „neznámý“ syn, Nathaniel Kahn, vydává zjistit tajemství otce, kterého viděl naposledy když mu bylo 11 let. Ve filmu se zdařile prolíná několik rovin. Nathaniel zkoumá otcův „kamenný“ odkaz. Vypravuje se k jeho stavbám a zpovídá jejich uživatele. Od zklamání u Richards Medical Center v domovské Philadelphii přes vesmírně rozepjatý Salk Institute v Kalifornii až k monumentálnímu sídlu bangladéšského parlamentu v Dháce pak přidává i vlastní názor na otcovy budovy. Zkušený kameraman-dokumentarista Robert Richman dlouhými časosběry zdůrazňuje velkolepost architektových vizí. V kompozicích kreslí atmosféru tónem i hrou světel, díky nimž masivní budovy neobyčejně volně dýchají. Zároveň vyniká Kahnův cit pro přímky a jednoznačné tvary. Mystiku Kahnova díla nakonec skvěle zachycuje konverzace v Dháce, kdy se místní architekt upřímně zděsí, když zjistí, že materiál z parlamentu zabere ve filmu pouhých 10 minut.

V osobní rovině vede Nathanielova cesta za otcovými spolupracovníky, mimo jiné architekty jako Frank Gehry, nebo Philip Johnson. Syn se setkává s těmi, kteří odmítli Kahnův styl (zamýšlená přestavba vnitřní Philadelphie), či přáteli. Můj architekt několikrát těží z faktu, že snímek vypráví architektův syn. Asi nejsilnější je moment, kdy Nathanielovi jeden z Louisových mladších kolegů nadšeně vypráví, jak spolu trávili vánoce – Nathaniel je s otcem evidentně nikdy neslavil.

Režisér, který na plátno až na několik zbytečných střihů vstupuje poměrně střídmě a pokorně, objevuje spolu s divákem i další taje Louisova soukromí. Kromě hektického a vyčerpávajícího života ve studiu měl Kahn 3 děti s různými ženami. Nathanielovi se sice nepodařilo mluvit s Louisovou oficiální manželkou Esther, nicméně u vlastní matky Harriet a další architektovy milenky Anne (obě architektky) režisér tichými obrazy zachytil rozměr Louisova donjuanství i ohromný obdiv a lásku obou žen. Minimálně Harriet pořád věří, že kvůli ní Louis chtěl svou ženu opustit…

Přímo detektivní pátrání zavádí Nathaniela i do situací, které by člověk stěží napsal: v Kalifornii se potkává s chlápkem, který Kahna tehdy na nádražní toaletě objevil – ten chlápek má ostré rysy herce, nosí kovbojský klobouk, v podpaží má velkou obálku a než odejde, začne přemítat, zda Nathanielův osud je stejný jako jeho (už dlouho neviděl svého syna). Režisér má velký cit držet tyto momenty v křehké intimitě a jenom příležitostný supí zoom kamery diváka upozorní na jejich emotivní vypjatost. Oblouk Mého architekta se na konci slušně uzavírá, snímek má na svou stopáž dobré tempo a nepostrádá vtip. V průběhu filmu Louis Kahn ožívá ze pousty archivních fotografií i záznamů, právě jeho skutečná absence ale činí Mého architekta velkým dokumentem.