Rozhovor s Ondřejem Trojanem, producentem a režisérem filmu Želary.
Mrzí mě, že neumíme být hrdí na to, že jsme Češi …
… říká Ondřej Trojan, režisér a producent na Oscara nominovaného snímku Želary. I přes zjevný smutek z neúspěchu při Českých lvech s námi ochotně rozprávěl nejen o Oscarech a Českých lvech, ale také o pocitu hrdosti.
Pane Trojane, jak hodnotíte ze svého pohledu letošního Českého lva. Pociťujete zklamání?
Není to zklamání, především je to o tom, že ze mne spadlo jisté napětí. Vím, že pohádka toho našeho filmu už tady doma skončila. Teď si přeji, aby pokračovala v zahraničí. A v tom mě podporují i takové maličkosti jako je email od amerického fanouška, který přišel po Oscarech. Psalo se v něm: „Nebuďte smutný pane Trojan, Želary teprve začínají“. Z toho pohledu domácího určitě nebude příjemné si číst ty palcové titulky v novinách Nuda v Brně porazila Želary. Ale jsem v pohodě teď, když si tady s Vámi povídám, budu v pohodě za týden. Pro mne osobně je to motivace k tomu, abych ještě něco natočil
Nemohl ovlivnit výsledky nebývalé vysoký počet kvalitních filmů, které se vloni dostaly do distribuce?
To máte pravdu, loňský rok byl na filmy opravdu výborný. Proto můžu říct, že vyhrál dobrý film. Já strašně věřím a doufám, že pro mne to nebyl rok poslední, že ještě za rok, dva, tři budu mít tu možnost si tady takhle, třeba s Vámi, povídat o filmu nejen mém.
Myslíte si, že úspěch Nudy v Brně bude motivací pro mladé začínající tvůrce?
To rozhodně. Je to pro mladé filmaře povzbuzení, aby se nebáli se dát na strastiplnou cestu filmařské branže.
Se svým filmem Želary jste sice neuspěl, ale pro Vašeho bratra nesete třetího Českého lva v řadě. Takže přeci jen pocit uspokojení?
Na tomhle je jedna věc naprosto absurdní. Vloni, kdy jsem tu nebyl a hlavně neměl žádný film a vyzobal jsem tady veškerou slávu. A letos, kdyby se to čekalo, jsem totálně pohořel.
Proč pohořel, vždyť Želary zase s tak úplně prázdnou neodcházejí?
Zachránil nás Jirka Klenka a Anička Geislerová. Především to ocenění pro ní vnímám já osobně jako satisfakci.
Pane Trojane, pojďme se ještě vrátit k Vaší nedávné návštěvě v Hollywoodu. Co Vám osobně dala cesta do Spojených států?
I když to nebylo poprvé, co jsem měl možnost se zúčastnit oscarového klání, překvapila mne ta vřelost, se kterou nás v Americe přivítali. Rozhodně mne přikvapil velký počet příznivců, který Želary v Americe mají. Kolik lidí mi říkalo, že film vidělo, že je skvělej. To vždycky potěší.
Zažil jste během pobytu v Los Angeles nějakou veselou příhodu?
Já osobně ne, ale Anička Geislerová by mohla vyprávět. Jak čekala v tlačenici u sálu, než jí pustí do sálu během jedné komerční pauzy, vedle Julie Roberts. V tom se k Aně přitočil chlapík a anglicky jí říkal, že je úžasná herečka, že Želary viděl dvakrát a je z nich unešen. To okamžitě vaše sebevědomí narůstá do závratných výšin.
Jak podle Vás vnímá Amerika české filmy?
Ve srovnání s evropskými zeměmi, jako Německo a Francie, toho Američané vědí o českém filmu poměrně hodně. Je pěkné, když se s Vámi baví nejen o tom vašem filmu, který tam prezentujete, ale i o filmech Formana, Passera. A na závěr rozhovoru se vám snaží říct několik českých slov. A pak Vám řeknou slova jako „hovno“, „prdel“, okamžitě se omluví, že ví, že jsou to slova sprostá, ale jsou to jediná slova, které je jejich čeští přátelé naučili.
To ve Vás automaticky musí vyvolat pocit hrdosti, možná i probudit to češství?
Bude to znít možná blbě, ale neprobudil. Je to smutné, že hrdost na to, že jsou Češi mají právě ten Miloš Forman, nebo Ivan Passer. Moc mne to trápí.
Po těchto příjemných slovech se Ondřej Trojan s úsměvem omluvil, že musí jít. Nezbývá než poděkovat za rozhovor.
