Zkušený komediograf Ivan Reitman nabízí nový pohled na superhrdiny. Co kdyby bojovníkem za pravdu, spravedlnost a americký způsob života byla žena, navíc agresivní neurotička s majetnickými sklony? Seznamte se: G-Girl.
Blonďatá hrdinka známá jako G-Girl (Uma Thurmanová) je miláčkem obyčejných Newyorčanů. Její boj s protivenstvími, od obyčejných lupičů až po zbloudilou vojenskou raketu, pravidelně plní přední stránky novin. Takový Matt (Luke Wilson) by se ale spíš pokusil sbalit nenápadnou galeristku Jenny Johnsonovou (rovněž Uma Thurmanová). A taky se o to skutečně pokusil. Díky odvážnému pronásledování zloděje, který Jenny ukradl kabelku, dokonce uspěl. První kontakt byl navázán. Jenže to ještě Matt netušil, že plavovlasá kráska a nesmělá obrýlená brunetka jedna a táž žena jsou. Slovo dá slovo a Matt se stává nejen Jennyiným milencem, ale taky strážcem jejího tajemství. Jenny k němu zahoří láskou opravdovou, šílenou a hlubokou. Jenže její výbuchy žárlivosti vůči přítelově kolegyni Hannah (Anna Farisová) začínají být k nepřežití – navíc když Matt Hannah už léta tajně miluje… No, zkrátka, Matt dá vyšilující Jenny kopačky. Rozejít se se supersilnou a superrychlou, a také superpomstychtivou ženou ale asi nebude úplně bezbolestné. Naštěstí je tu ještě superpadouch profesor Bedlam (Eddie Izzard), který má na G-Girl už léta spadeno. I čestný člověk někdy uzavře špinavou dohodu, když si chce uchovat zdravou kůži…
Ze zájmu o comicsové reky nedávno těžily rodinné komedie Zoom a Škola superhrdinů, hledajíce při tom inspiraci hlavně v Úžasňákových. Moje superbejvalka je ale jiná káva. Patří totiž mezi ty komedie, které chtějí obvykle seriozní motiv pojímat v humorné podobě. Takovýto model si režisér Reitman vyzkoušel už s hororovým tématem Krotitelů duchů nebo na sci-fi o mimozemšťanech kolonizujících zemi Evoluce. Na stejném principu ale fungovali třeba taky Muži v černém.
A čím Superbejvalka rozhodně není, ač se za to pokouší vydávat? Romancí. Zklamáni, podvedeni, možná i znechuceni by si připadali tradiční diváci tohoto žánru. Tedy divačky. Hned v několika ohledech je Superbejvalka film jaksi protiženský. A rozhodně antifeministický. Sympatiím žen nenahraje už symbolické ukrytí hrdinčiny síly do blonďatého přelivu. Jako bruneta byla kdysi Jenny normální, ba dokonce vysmívanou dívkou. Když ale nabyla své schopnosti, spolu se silou, rychlostí, nezničitelností se dostavila i blonďatost. Ano, jako plavovláska je Jenny odvážnou a sebevědomou bojovnicí, která před světem volí masku nevýrazné brunetky. Ale hlavně: jen muž může napsat scénář o tom, kterak se žena, co si jinak ve svém volnu tu a tam odskočí chránit lidstvo před zkázou, stane afektovanou příšerou terorizující bývalého partnera, který ji právě podvedl a opustil. Obzvlášť když se ještě chvíli předtím profilovala jako sexuální dračice.
Pohleďme pravdě do očí – tenhle film zkrátka vznikl pro stejné publikum jako všechna ta superhrdinská dobrodružství. Tedy -náctiletým, tak trochu nadrženým mladíkům, kteří o milostných radovánkách zatím mohou jenom snít. Spíš než zarytým comicsákům se Moje superbejvalka určena fandům vlažným. Dočkáme se sice několika odkazů pro skutečné znalce (hrdinčiny aliterizované inciály – JJ; Jennyiny schopnosti přesně odpovídají těm Supermanovým), není jich ale tolik, aby zasvěcenci slastně vrněli a „obyčejný“ divák se v ději přestával orientovat. Asi nejvýraznějším odkazem tak je ukotvení děje ve městě comicsových superhrdinů, v New Yorku. Však si taky u Reitmana opět zahraje i Socha svobody, i když tentokrát nemá tak aktivní roli jako ve dvojce Krotitelů duchů.
Režisér Reitman natočil film klasicky, snad až zpátečnicky. Takhle nějak pojal svého Supermana (1978) Richard Donner. Samozřejmě je ale Moje superbejvalka očištěna od trikové naivity třicet let starého velkofilmu. Starosvětskost snímku je ale myslím spíš záměrem než neumětelstvím. Chce-li autor variovat klasiku, ba se jí i lehce ironicky pošklebovat, jen těžko může zároveň experimentovat s formou. I když si tím u mnohého diváka tvůrci asi zrovna nepomohli.
Nejslabším článkem snímku je bezesporu scenárista Don Payne. Zasloužilý člen autorského týmu Simpsonových, si uškodil už nepokrytým šovinismem. Hlavně ale nedovede představit své hrdiny jako výrazné osobnosti. O G-Girl už řeč byla. A přitom Uma Thurmanová dovede být uvěřitelná i jako superžena, jak předvedla v Kill Bill. Jenže tady je příliš… estrogenní. Mezi zkrachovanci a zoufalci Luka Wilsona nepatří Matt Saunders k těm zajímavějším. A Anna Farisová je jako Hannah jenom taková vyzývavá žába k zulíbání.
Přitom Payne dovede napsat vcelku atraktivní postavu. Ve své podstatě šablonovité figurky přihrávačů překvapivě fungují. Zaujme kouzelně úlisný Rainn Wilson jako Mattův machistický kamarád Vaughn i vášnivá bojovnice proti sexuálnímu obtěžování Carla Wandy Rykesové. Jistý půvab má Eddie Izzard v úloze sarkasticky zahořklého „padoucha na odpočinku“ profesora Bedlama.
A přesto je Moje superbejvalka vlastně docela zábavný film. Jako celek je výrazně lepší než jednotlivosti, z nichž je poskládán. Že jsou hlavní hrdinové nevěrohodní? Že humor není zrovna nejčerstvější? Že se vyústění zápletky nese v duchu rčení o nažraném vlku a celistvé koze? To všechno náhle nevadí. Moje superbejvalka sice jenom vykradla nápady dávno použité a mnohdy už do mrtě vyždímané. Ale učinila tak celkem vkusně. A navíc si dokázala udržet stejnou míru stylizace od počátku až do konce. Ve zlatých časech hollywoodské komedie by to bylo málo, dnes ale musí být divák rád i za poloviční vítězství.
