Steven Spielberg se po natočení válečného dramatu Schindlerův seznam, ve kterém zobrazil příběh člena NSDAP, jenž s nasazením života zachránil před smrtí v koncentráku více než tisíc lidí, stal pro Židy celého světa „jejich“ režisérem. Jeho nejnovější snímek Mnichov je však zejména ze strany této obce zasypán kritickými a uraženými výtkami. Spielberg ve filmu totiž rekonstruuje (a místy po svém dramatizuje) útok arabských teroristů na olympijskou vesnici v Mnichově v roce 1972. Skupina Černé září v ranních hodinách pronikla do ubytoven izraelských sportovců, na místě dva z nich zastřelila a dalších devět vzala jako rukojmí. Avšak poté, co němečtí ostřelovači na letišti během své neskutečně zfušované „záchranné“ operace zahájili palbu, bylo i zbylých devět sportovců – spolu s pěti Araby a jedním mnichovským policistou – usmrceno.
Tragický útok na olympijskou vesnici, střetnutí s židovskými sportovci i závěrečná přestřelka na letišti tvoří však pouze malou (a do stošedesátiminutového snímku průběžně rozloženou) část Spielbergova dramatu. Většina času se totiž soustředí na předsedkyní vlády Goldou Meirovou posvěcenou protiakci izraelského Mossadu. Jeho vedení několika tajným agentům neoficiálně vytipovalo jména jedenácti palestinských vůdců., které začali členové komanda v následujících letech v nejrůznějších částech světa vraždit (tedy nikoli unášet a stavět před soud jako v případě nacistického zločince Adolfa Eichmanna). Spielberg přitom nezastírá, že izraelská odveta spíše než dokonale organizovanou operaci špionážních služeb připomínala (místy značně chaotické) teroristické praktiky jejich nepřátel.
Izraelské protesty vyvolalo především toto pojetí filmu a pak i skutečnost, že se arabským terorismem nezabývá v širších kontextech (již před mnichovským masakrem došlo z palestinské strany k desítkám leteckých únosů a i po olympiádě izraelská akce „Boží hněv“ vyprovokovala další atentáty prováděné Černým zářím). Pobouření vzbuzuje také morální vývoj ústředního protagonisty příběhu – fiktivního agenta Avnera Kauffmana (ve střízlivém podání Erika Bany), jenž stojí v čele jednotky Mossadu a je nakonec misí tak znechucen, že se vzdá Izraele coby svého domova. Boj s terorismem v „bondovské“ podobě, využívající zákeřných náloží, konspirativních lstí, falešných identit, ale i kontaktů se sektářskými organizacemi, totiž vnímá jako kontraproduktivní – pozice zavražděných teroristů zaujali jejich ještě radikálnější následovníci.
Výtky to jsou však značně tendenční. Teroristická akce Černého září byla totiž až natolik bestiální (a navíc hanobící mírové myšlenky olympijských her, během nichž se v době antiky přerušovaly války), že o jejích motivacích nemá smysl spekulovat. (Ve filmu spíše jen mimochodem zazní z televizního zpravodajství, že ozbrojení útočníci požadovali propuštění více než dvou stovek lidí z izraelských věznic – z pozice Palestinců bojovníků za svobodu, z pohledu Izraelců teroristů.) Pokud vycházíme z faktů reportážní knihy Simona Reeva Mnichov. Jeden den v září, naopak zjistíme, že Spielberg ještě mnohé „nepříjemné“ skutečnosti ze strany izraelské odvetné akce relativizoval, uhlazoval či zcela vynechal (Například skandální selhání elitních špionů v Lillehammeru, ve kterém místo „Rudého prince“ Alího Hasana Salámy omylem zavraždili nevinného marockého číšníka a ještě se nechali chytit norskou policií.) Ostatně ve filmu většinou přesně rozpoznáme, jaké scény lze zařadit mezi „fakta“ a jaké jsou „fikcí“ autorů (viz jedna z nejnapínavějších scén snímku, v níž izraelští agenti připravují likvidaci vedoucího představitele OOP Mahmúda Hamšarího ve Francii výbušninou v telefonu v jeho pařížském bytě a snaží se zabránit tomu, aby sluchátko v osudný moment nezvedla jeho dcerka).
S ožehavým tématem (jež zachytil oscarový dokument One Day in September, ale i jeden ze segmentů filmu Viděno osmi) se Spielberg vypořádal se ctí. I přesto, že mnohé zjednodušuje a upravuje (jeden z palestinských organizátorů útoku si dokonce postěžoval, že s ním Spielberg nic nekonzultoval). Ve prospěch dramatu utlumil inscenační ambice a ačkoli jde o politický thriller naplněný sledem akčních – respektive vražedných – scén, dění se drží „při zemi“. Snímek Mnichov není efektní velkopodívanou natočenou v dynamickém stylu epizod ze seriálu Profesionálové (v němž se téma arabských extremistů často objevovalo). S tímto přístupem koresponduje i tlumená barevná škála snímku (který napodobuje i některé filmařské finesy špionážních thrillerů ze začátku sedmdesátých let) i vedení herců. Režisér se vyvaroval i svého typicky melodramatického závěru. Vyznění jeho vyváženého (a tudíž z palestinské i židovské strany napadaného) dramatu je jednoznačné a – v době kolapsem izraelského premiéra Ariela Šarona a vítězstvím Hamasu v palestinských volbách ohroženého mírového procesu na Blízkém východě – o to zásadnější. Biblické pravidlo „oko za oko“ pouze roztáčí spirálu vzájemných odplat a krveprolévání. Závěrečný záběr na obě ještě stojící věže Světového obchodního centra v New Yorku je výmluvným symbolem, který naznačuje, do jakých apokalyptických hrůz může nekonečný koloběh násilí dospět.
