[Statistické údaje:] - Scénář: Luis Buñuel, Jean-Claude Carrière. Režie, hudba: Luis Buñuel. Kamera: Christian Matras. Střih: Louisette Hautecoeurová. Výprava: Pierre Guffroy. Kostýmy: Jacqueline Guyotová. Hrají: Paul Frankeur (Pierre), Laurent Terzieff (Jean), Julien Guiomar (španělský farář), Alain Cuny (muž v plášti), Denis Manuel (Rudolf), Daniel Pilon (François), Marcel Péres (španělský hostinský), Bernard Verley (Ježíš), Edith Scobová (Panna Maria), Pierre Clémenti (anděl smrti), Michel Piccoli (markýz de Sade), Julien Bertheau (hoteliér), Claude Cerval (brigadýr), Georges Marchal (jezuita), Delphine Seyrigová (prostitutka), Bernard Musson (francouzský hostinský), Claudio Brook (biskup), Muni (priscilliánka/sestra představená), a další. Barevný, 67 minut. Mono. České podtitulky. Francie, Itálie 1968. Distribuce v ČR: Projekt 100-AČFK. Premiéra v ČR: 15. ledna 2003.
K dosud u nás neuvedeným dílům režiséra španělského původu Luise Buñuela v naší distribuci patří Mléčná dráha, film, který natočil ve Francii roku 1968
K dosud u nás neuvedeným dílům režiséra španělského původu Luise Buñuela v naší distribuci patří Mléčná dráha, film, který natočil ve Francii roku 1968. Díky Národnímu filmovému archivu, který jej zakoupil a poskytl do letošní kolekce filmů Projektu 100, přichází nyní do českých kin, a to v nové kvalitní kopii, která může být satisfakcí za dlouhodobé opomíjení titulu, z hlediska autorovy tvorby zásadního.
|
V úvodu filmu se prostřednictvím komentáře dovídáme o španělském Santiagu de Compostela, významném poutním místě, kam ve středověku vyráželo na cestu přes půl milionu poutníků ze všech zemí Evropy, aby uctili hrob svatého Jakuba. Podle legendy osvětlovalo místo Jakubových ostatků hvězda, proto se této cestě ve většině západních jazyků říkalo také mléčná dráha. Na ní, ovšem v druhé polovině 20. století, se ocitají dva poutníci, mladší Jean a starší Pierre. Jejich putování nemá podobu příjemně plynoucí cesty; prochází mnohými peripetiemi, které zahájí setkání s mužem v černém plášti a klobouku, jenž jim doporučí, aby ve městě smilnili s nevěstkou a zplodili děti se jmény Ty nejsi můj lid a Již žádné odpuštění.
|
Přestože motiv cesty přímo vybízí k lineárně vedenému vyprávění, není to případ Buñuelova filmu. Režisér, proslulý svou celoživotní láskou k surrealismu, jehož se - jako uměleckého směru - ve svých mladých letech aktivně účastnil, odmítl respektovat jednotný čas a prostor. Metodu nesouvislého vyprávění, v němž jednotlivé epizody mají spojovací článek, zde uplatnil poprvé a po několika letech ji zopakoval v Nenápadném půvabu buržoazie (1972) a Přízraku svobody (1974). V žádném z těchto titulů už neměla tak esejistický charakter, snad proto, že nepolemizovala s konkrétnějším tématem, jako je v Mléčné dráze křesťanství, zastupované šesti základními církevními dogmaty a jejich heretickými degradacemi.
|
Buñuel se po celou dobu svého života vůči křesťanství vymezoval, ostatní náboženství jej - vzhledem k prostředí, z něhož vyšel - příliš nezajímala. O křesťanské věrouce měl hluboké znalosti, které transformoval i do tohoto filmu. Nápad k jeho natočení dostal za pobytu v Mexiku, kde četl spisy o kacířích, kteří ho zaujali svým nárokováním pravdy a bizarností některých invencí, vlastně něčím surrealistickým. Ve spolupráci se scenáristou Jeanem-Claudem Carrièrem, s nímž pracoval už na Deníku komorné (1963) a který se podílel na značné části jeho nejslavnějších děl, sepisovali scénář. Vedle některých motivů z Buñuelova nerealizovaného scénáře Mnicha a z projektu o "spěchajícím Kristovi" nacházeli četné inspirace ve slovnících církevních dějin a jiných teologických textech, Písmo nevyjímaje. Film je v tomto směru přísně exaktní, což uvádí i titulek v jeho závěru, proto neobeznámenému divákovi těžko přinese plnohodnotný zážitek.
|
Nicméně ani "neznalí" nepřijdou zkrátka. Způsob, jakým Buñuel zobrazuje fanatismus, redukující křesťanství na pokleslou úroveň "rezervoáru atraktivních jevů", je natolik vtipný, že Mléčná dráha patří k jeho nejhumornějším dílům. Stačí si připomenout režisérovu oblíbenou představitelku bizarních žen, Muni, která si zahrála jednu z priscilliánek, účastnících se latinské mše v nočním lese, jež postupně přejde v sexuální orgii. Její trpasličí zjev a pisklavý hlas, kterým odříkává věty o potřebě neustálé tělesné trýzně, jež očistí duši, ostře kontrastuje s náboženským a erotickým vytržením dané sekty. Luis Buñuelův humor není laskavý, pracuje s ironií, která získává odstíny i značné krutosti, zvláště ve scénách ze španělské války, kdy popravovaní volají ZRUŠTE SVOBODU, nebo když jeptišky ukřižují svou sestru na kříži proto, aby zakusila Kristovo utrpení. Pozoruhodná je i podoba Krista Spasitele: spěchající mladý muž, který slepcům vrátí zrak, jenž brzy poté znovu ztratí.
Herci v Buñuelově filmu nemají příležitost podat soustředěné, psychologicky propracované výkony. O procítěnost tady nejde. Důležitá je volba typu, což v případě Laurenta Terzieffa (Jean) a Paula Frankeura (Peirre) dopadlo výtečně. Jejich poutníci jsou v tomto defilé křesťanských herezí jaksi nepatřiční a dokonce v závěru vyprávění odcházejí do ústraní, aby si užili s blonďatou prostitutkou, zatímco je o kousek dál míjí Ježíš se svou družinou. Také obsazení jiných rolí pobaví. Scenárista Jean-Claude Carrière si zahrál biskupa Priscillianuse, Michel Piccoli zase markýza de Sade.
Mléčná dráha originálně navazuje na cyklus Buñuelových filmů - Nazarín (1958), Viridiana (1961), Šimon na poušti (1965) - věnovaných náboženským otázkám. Přestože jde o na pohled málo atraktivní téma, měla v době svého vzniku velmi dobrý divácký ohlas. Snad pobaví a přiměje k zamyšlení i nás, ocitnuvší se na počátku 21. století ještě více bezbranné a podléhající ideologiím než v létě roku 1968, kdy se tato sarkastická komedie natáčela nedaleko Paříže.
Na SPECIÁL TISCALI - Projekt 100
