Mlčení jehňátek se nepochybně stalo zlomovým filmem. Nejenže jako první thriller/horor získalo Oscara za nejlepší film roku; ono těch Oscarů dostalo dokonce hned pět, a to ve všech kategoriích považovaných za "hlavní", což se zatím povedlo tuším jen Kazanově V přístavu a Přeletu nad kukaččím hnízdem Miloše Formana. Tím se žánru, který byl do té doby považovaný za tak trochu podřadný, otevřela cesta k uznání a k uměleckému statutu. Tolik zlomovost Mlčení jehňátek na poli historickém - ačkoliv Oscaři ještě nemusejí zas tak moc vypovídat o díle samotném a jejich udílení navíc často reflektuje aktuální sociokulturní situaci. Nakolik zlomové je tedy Mlčení jehňátek samo o sobě?
Připomeňme děj: Clarice Starlingová (Jodie Fosterová), mladá a ambiciózní nastávající agentka FBI, spolupracuje na pátrání po zabijákovi přezdívaném Buffalo Bill, který zabíjí mladé ženy a stahuje je z kůže. Aby vrahovi přišla na stopu, konzultuje případ s doktorem Hannibalem Lecterem (Anthony Hopkins), brilantním psychiatrem a také kanibalem, toho času ve vězení. Lecter Starlingové podává indicie vedoucí k dopadení Billa výměnou za to, že mu agentka svěřuje svá dávná traumata. Rozehrává se tak souboj několika osobností, navíc znesnadněný hrou o čas, protože Buffallo Bill svou poslední oběť podle všeho ještě nezabil...
To, co z Mlčení jehňátek podle mého dělá film vymykající se průměru, jsou dvě věci. První z nich je asymetrická struktura vyprávění. Jakkoliv film směřuje k dopadení Buffalo Billa, jeho těžiště spočívá v interakci mezi Clarice a Lecterem, nemluvě o několika dalších vedlejších motivech (Claricina ambicióznost, vztah Lectera ke správci věznice Dr. Chiltonovi). Nejde tedy o další z řady "obyčejných" lineárních detektivek, kdy se na závěr všechny nitky spojí a všechno se vyřeší vypátráním vraha, nýbrž o podstatně složitější pletivo dílčích příběhů, které notně přesahují rámec vymezený filmem, přičemž příběh Buffalo Billa je spíše spojuje než aby jim dominoval.
Druhé specifikum Mlčení jehňátek spočívá v tom, že se v pozici vyšetřovatele, nota bene v závěru ohroženého na životě, ocitá žena. Je to nejen nezvyklé, ale i efektivní: policista nebo detektiv v nebezpečné situaci nevyvolá zdaleka tolik napětí jako když má divák v téže situaci sledovat ženu. (Jistě, že v tom hraje roli i pohlaví diváka, ale myslím, že ne absolutně.) Navíc se v Mlčení jehňátek systematicky buduje tenze spojená s tím, že Clarice je vlastně cizinkou v jinak téměř bytostně mužském světě policistů a zločinců: až na pár záběrů s kolegyní agentku nevidíme jinak než mezi samými muži, což je umocňováno šikovně vloženými záběry naprosté mužské převahy (Clarice ve výtahu plném mužů, Clarice boxující s kolegy, Clarice zavřená v místnosti s policisty). Claricina ženskost je navíc často tematizována v dialozích a podtrhuje ji i několik nepokrytých návrhů od ostatních postav. Z toho nutně vyplývá neustálé latentní sexuální napětí hraničící s pocitem ohrožení, které vlastně tvoří jádro atmosféry filmu.
K výjimečnosti Mlčení jehňátek musíme pochopitelně připočíst ještě výtečné herecké výkony Jodie Foster a Anthonyho Hopkinse, i když druhému jmenovanému výrazně pomáhá svícení nebo už od začátku důsledně vytvářená persona. Jinak je film plný slušného, ale pořád jenom řemesla: dramatická muzika se spouští přesně v těch chvílích, kdy ji člověk čeká, explicitní střihy diváka upozorní na všechno, co by mohl přehlédnout, a dvojportrét Lectera se Sterlingovou prostřednictvím odrazu ve skle už ve své době asi taky nikoho nepřimel k výkřikům obdivu.
Zároveň se však Mlčení jehňátek nevyhnulo některým lapsům. Například tu nelze najít žádnou opravdu kladnou postavu, s níž by se mohl divák ztotožnit (což je jeho přirozená potřeba): ani Clarice se svými traumaty a urputnou ctižádostivostí nevzbuzuje příliš vřelé emoce, i když jí samozřejmě držíme palce. Nebýt několika scén a své nepěkné pověsti, stal by se nejsympatičtější postavou paradoxně Dr. Lecter, který během filmu vlastně nikomu nic špatného neudělá, pokud ovšem nemusí. Všechny postavy jsou tu nějak pokřivené; lze v této souvislosti vzpomenout například na Fargo bratří Coenů, v němž katarzi přináší veskrze kladná a navíc těhotná hrdinka, zatímco v Mlčení jehňátek se žádné katarze nedočkáte.
To, že Lecterovo vězení bůhvíproč vypadá téměř jako ve středověku, že Hannibal na útěku stíhá svou oběť ukřižovat na kleci, navíc znenadání efektně nasvícené reflektory, že vyprávění trpí násilnými retrospektivami Claricina dětství, že záběry mrtvol a popisy násilností jsou v tomto filmu celkem nadbytečné (ostatně schválně, od kolika let by byla dnes stanovená přístupnost) nebo že se tu naznačují americká traumata už známá z Twin Peaks či z Modrého sametu, jsou detaily. Horší je to s rovněž typicky americkou snahou o vysoký "evropský" styl (která se stala tak směšnou v Hannibalovi): aby byl Lecter skutečně "in", ukládá mu scénář okázale citovat Marka Aurelia, kreslit zpaměti Florencii, číst básně a tesknit po klasické hudbě, což ovšem příliš nekoreluje se schopností otevírat policejní pouta součástmi propisovaček. Hannibal je zkrátka tak výstřední postava, že z jinak realistického příběhu trčí jako evidentní konstrukt, a ve chvíli, kdy nad umně rozloženou zkrvavenou mrtvolou zasněně "diriguje" Bachovy Goldbergovské variace, se stává parodií toho, jak se měl původně jevit.
Ale nebudu končit tak negativně, protože tak nekončí ani film sám: Mlčení jehňátek uzavírá fantastický záběr, v němž se Hannibal Lecter rozplyne v anonymním davu téměř jako kdysi hrdinové Zlodějů kol. Tehdy to znamenalo zobecnění, tentokrát hrozbu.
