Před několika lety se v brněnském časopisu Tamto rozvířily úvahy kolem "chcípáckých" filmů, jejichž bloumající hrdinové, často poznamenáni na těle i na duši (někdy i na soudném duchu), jen bezcílně bloudí tuzemskými luhy a háji. Přesného typologického vymezení, původně vysloveného Petrem Markem (Láska shora), se chopili další kritici, ovšem prvotně vyřčený postřeh o nezakotvení nachází znovu a znovu své naplnění, nejnověji v tragikomedii MISTŘI.
Pro zcela deziluzivní pohled, nacházející v upadající, vylidněné výspě někdejších Sudet jen trapnou ubohost, nacházím souvislost nikoli s Morávkovou Nudou v Brně (protože ta předkládá až příkladně optimistickou vizi), ale spíše s díly jako Krausovo Městečko nebo snad i Slámovy Divoké včely. Ovšem stopy lze vysledovat do dávnějších beznadějných průhledů, na mysli mám kupříkladu Vihanové Zabitou neděli nebo zejména Gajerovu Kateřinu a její děti.
Oproti někdejší výrazové strohosti však režisér Marek Najbrt (už na FAMU jej proslavil fiktivní dokument Vynález krásy) v Mistrech zdůrazňuje až naturalisticky doslovnou drobnokresbu oprýskaných zdí i zdevastovaných bytů, pobudovitost postav. Kameraman Miloslav Holman působivě, ale poněkud vlezle tak zvýrazňuje hmotně i duchovně rozvráceného místa, kde přežívá několik posledních ztroskotanců, vesměs nasávajících v hospodě - jediný vzruch sem vnášejí hokejové přenosy z mistrovství světa. I sem totiž proniká fandovství, jakkoli bizarní (a průběžné televizní přenosy hokejových utkání tvoří důležitou kulisu), i zde probublávají rodinná dramata, marné sny o sebeprosazení.
Autoři (na scénáři kromě Najbrta spolupracovali ještě Robert Geisler a Benjamin Tuček) se vyhýbají zřetelnějšímu dramatickému vyklenutí příběhu - ostatně při souběžně sledovaných devíti figurách, jejich závažností rovnocenné osudy se místy osamostatňují, místy prolínají, to ani nebylo možné. Společným rysem je znicotněná existence, z níž neexistuje únik, natolik své aktéry, místní i přistěhovalé, pohltila. Zprimitivnění duchovního obzoru dokládá nejen zplanělá, lexikálně omezená slovní zásoba, ale také prosakování výsměšných, zraňujících předsudků a agresivity do lidského chování.
Stačí málo, aby na povrch vytryskla nesnášenlivost, ba násilí. Výpady proti cikánům, kdy napadaný nešťastník dokazuje své češství dojemně bezbranným ukazováním občanského průkazu, lze ještě pominout coby zdrsnělé špičkování, ovšem opovržlivé násilí cílené proti německému starci, jemuž se kdysi vyhnul odsun, dosahuje vážnějších rozměrů. Pomstychtivé rozbíjení náhrobní desky jako akt potměšilé pomsty už nepochybně přesáhlo rozměr nezávazného špičkování.
A také si všimneme bezohledného zneužívání lidské bezbrannosti - týká se to jak mentálně postiženého mladíka, jenž se napájí lampičkovým olejem, rozpouštědly i benzinem, aby pak zpola omámen věštil hokejové výsledky, tak jediné ženy v tomto osazenstvu, marně očekávající vstřícnost, uznání důstojnosti. I malého chlapce, jenž tíživě prožívá konflikty se svým invalidním otcem, nakonec zajímá jen jako sexuální objekt.
Velkou pozornost Najbrt věnuje hlavní (a jediné) ženské postavě. Zdena - představuje ji Klára Melíšková - by ráda konečně povila dítě, v nadcházejícím, ale tajeném těhotenství hledá namísto nespolehlivého manžela oporu v milenci, o němž věří, že dosud nemá vymatlaný mozek. Trýznivé vědomí zmarněných dnů a příležitostí, neuspokojenost citová i sexuální ji ženou k nepředloženým očekáváním. Melíšková jí věrohodně vtiskla do pohledu výraz ženy, která začíná se znepokojením pociťovat první, ještě plíživé doteky stáří, která naivně doufá, že vášnivostí si milence připoutá.
Zbývající chlapy, které Zdenu obklopují, režisér rozehrál jako pestrou mozaiku různě modelovaných figur, někdy jednoznačných od samého počátku (to se týká zejména místních "starousedlíků"), jindy pozvolna padá jejich zprvu příznivější odlišnost - to platí jak o chalupáři Pavelcovi, jehož úsporně pojednal Jiří Ornest, tak o řidiči autobusu Milanovi (Tomáš Matonoha). Ztráta zábran a jakési stádní přikývnutí všeobecného marasmu, nacházející smysl existence jedině ve zpíjení. Nemohu se ovšem zbavit nepříjemné pachutě bytostného nihilismu, který ovládá většinu zúčastněných, ovšem nihilismu v podobě dráždivé groteskní atrakce, které schází vůle nahlédnout hlouběji pod somrácký povrch. V tom spatřuji dramatickou nedotaženost jak scenáristickou, tak režijní.
Najbrt má však nepochybně dar vykroužit své trapné hrdiny jako životné a kresebně přesvědčivé. Výraznou postavou je hospodský Karel (Leoš Noha), nalévající svým věčně nesolventním štamgastům na dluh: věčně spřádá iluzorní sny o prosperitě, přesvědčen, že konečně se na něho musí usmát štěstí. Když pomateného Bohouše (Jan Budař opakuje nepříliš invenčně svou roli z Nudy v Brně, zde ozvláštněnou jedině psychedelicky roztočeným snímáním) nutí s vyschle přidušeným hlasem a krvelačně podbarvenýma očima k "věštění", náhle se v plně nahotě ozřejmují dosud skryté povahové rysy i tlak až chorobné, přitom však nepředvídavé ziskuchtivosti.
Některé motivy však považuji za přepjaté, snaha vyhrotit bizarnost pak přestává fungovat. Mám na mysli jako postavu Cikána Josefa, tak invalidu na kolečkovém křesle a jeho synka (Cyril Drozda, Jan Řehák). Některé situace - třeba invalidovo promrznutí na neovladatelném křesílku - pak vyloženě hraničí s pitvorností. Rovněž konflikt s tamním Němcem (Will Spoor) pak shledávám dosti jednorozměrným a plakátovitým. Také žertovné hrátky se ztrácejícím se autobusem, kterým opilci několikrát kamsi odjedou, jako by pocházely z jiného vyprávění.
Co pozoruji: ústřední tematické zacílení a jeho celistvost co chvíli narušují rádoby zábavnými úskoky, jako kdyby si Najbrt nebyl jist výmluvnosti i sdělností syrového jádra své výpovědi a chtěl ji obohacovat divácky chytlavými ozdůbkami, které ovšem vedou jedině k žánrové změti. Počínání je to zhola zbytečné.
