Malá pohraniční vesnice. Polorozpadající se budovy, minimum obyvatel. Těch pár, co zbylo, se snaží nějak vybruslit z mizerné, především špatné finanční, situace. V místním hostinci bez stolů se schází místní „smetánka“, která zde tentokrát řeší, zda Česká republika zvítězí na mistrovství světa...
Osm obyvatel tvoří neodsunutý Němec, starající se o náhrobky a kapli, krachující hostinský, jeho žena (vynikající Klára Melíšková) – jakási vedoucí, švadlena a pradlena ubytovny, její milenec řidič autobusu, místní Rom, který věří, že jeho otec byl bílý, místní vozíčkář a jeho dospívající syn, který hledá matku, nesmí chybět obecní blb, tedy mladý feťák, a do toho přijíždí odněkud z města starší muž, xenofob, devátý do party... Pestrá směsice dnešních českých povah.
Podobně malý plácek před časem zvolil Jan Kraus pro Městečko – místo, aby se však soustředil na několik málo postav nebo určitý příběh, představil leporelo osudů a mnoha příběhů, které tříštily a tříští pozornost diváka. U Mistrů však lze poznat zkušenou ruku dramaturga Kristiána Sudy a až na ojedinělé a nijak významné výjimky nenajdete v ději hluchého místa.
Každá z postav, byť zastupuje některý neduh a neřád české povahy, funguje sama o sobě – má své sny, touhy, snažení. Stařičký Němec Ziege drží památku svých zemřelých druhů a blízkých, i když se sám nenávistnému cítění nevyhne, Zdena spoří korunu po koruně, aby neschopnému a prodělečnému manželovi, který o ni již nemá zájem, pomohla se dostat pryč z tohoto zapadákova, autobusák chce jezdit k moři, neb „cesta je jeho cíl“, malý Jarda chce najít svou matku, Bohouš nějaké to ředidlo, benzín či petrolej...
Každý se snaží nějakým jiným způsobem, aktivněji či pasivně – a vše vrcholí mistrovstvím světa, na něž se v umírající hospůdce dívají z načerno napíchnutého transformátoru. Určitým způsobem zfetovaný Bohuš (v podání Jana Budaře) totiž má vize, díky nimž vidí konečný výsledek zápasu. A na tom by se přece dalo vydělat, ne?
Jemné doteky a náznaky v rozhovorech, gestech a jednáních postav postupně pomáhají vytvořit si kompletní mozaiku o jejich jednotlivých charakterech, vžít se do jejich osudů, protože působí živě a nepapírově, navíc režisér Marek Najbrt dokázal zvládnout svůj debut a přinutil herce skutečně zahrát. (V dnešní době vyumělkovaných příběhů, kde herecké umění bývá až na druhém, třetím místě za efektností záběrů, kamery a speciálních efektů či výpravy.)
Speciálních efektů a efektní výpravy se zde nedočkáme. Kamera přesně navozuje onen potřebný pocit bezradnosti, povýšený tím, že se příběh odehrává v brzkém předjaří – na stráních se válejí zbytky sněhu, ve vzduchu se vznáší mlha, nikde vůkol žádné veselé barvy... Ale způsob umístění a vedení kamery Miloslava Holmana rovněž vtahuje do děje a pomáhá divákovi vcítit se do určité postavy – např. při scéně, kdy nemohoucí vozíčkář leží bezmocně na zemi a prosí syna, aby neodcházel.
Snad jen hudba zní až příliš břeskně a snaží se odlehčit temné motivy trošku násilně. Přitom o odlehčení a naprosto trefné zařazení do žánru tragikomedie se starají vynikající hlášky, u nichž, veřím, mnohé zlidoví, ale rovněž decentní vtipy v obraze, na nichž se trio scenáristů Robert Geisler, Benjamin Tuček a Marek Najbrt mile vyřádilo.
Film Mistři navazuje na nový směr českého filmu, jenž začala vloni Nuda v Brně – malé, ale skutečné příběhy ze života, v nichž nenajdeme ani stopu po vyumělkovanosti a snaze o jakési šokování, ale stojící nohama pevně na zemi, v dnešní době, o níž nikdo realisticky zatím nic netočil – a navíc s mírným nadhledem, ale i smutkem v duši...