Dospívající Helena (Stephanie Leonidas) vyrůstá v chudé britské cirkusácké rodině. Potulný kolotoč barevných atrakcí jejích rodičů jí připadá fádní. Ráda by se z něj vyvázala a žila jako všechny ostatní děti. Rodiče jsou ale neoblomní a Heleně nezbývá než utíkat maximálně do krajiny vlastních snů, do světa fantaskních kreseb. Ty nesou nezaměnitelně gaimanovský rukopis – ostré linky a prostor mezi nimi roztříštěný jako padající střepy.
Během jedné hádky potom Helena nadává své matce (Gina McKee): „Doufám, že umřeš!“ Při následném představení se matka opravdu složí a s vážnou diagnózou putuje do nemocnice. Helena má pocit, že všechno je její chyba a z obav a výčitek se probudí do podivného snu.

Helena v pyžamu a poněkud nevypočitatelný Valentine se pro masku vydávají na nebezpečnou cestu k hranicím krajiny Tmy. Královna Tmy posléze vyhlašuje po Heleně pátrání, protože si jí splete se svou dcerou – ta se mezitím ocitá v reálném světě. Hádá se s Heleniným otcem (Rob Brydon) a zejména ničí její kresby na zdech pokoje, čímž přímo Helenu-ve-snu ohrožuje.

Ne-logika děje evokuje způsob, jakým se sny odehrávají a v momentech, kdy Helena ve snu nahlíží díky kresbám do reálného světa poměrně přesvědčivě navozuje pocit lucidních snů a smyček, kdy si člověk připadá ve snu zakletý.
Pro většinu diváků ale bude problém, že opojení formou, okouzlujícími tvary, prostředími a řemeslně velmi zručně provedenými efekty se pro jednoduše jalový příběh neodvratně zvrhne do kocoviny. Helena ve své cestě za dospělostí řeší problémy, které by šlo odvyprávět v pěti minutách…

Nic to nemění na tom, že z MirrorMask by byl vskutku grandiózní kousek až ve chvíli, kdy by McKean prokázal stejný scénáristický a režijní důvtip, s jakým Gaiman navrhl sfingy se zrcadlovými ústy, létající knihy a valivé obry, městské exteriéry i pastelovou barevnost. Takto jde spíše o vítaný zdroj výtvarné inspirace, nebo malý poklad v přihrádkách excentriků.