MFF Karlovy Vary 2004 - blog Vojtěcha Ryndy

25. 1. 2008 - 10:01 | Téma | red

MFF Karlovy Vary 2004 - blog Vojtěcha Ryndy zdroj: tisková zpráva

"Titanic šel ke dnu, ale na palubách se pořád tancovalo a umírající festival se cukal v posledních záchvěvech grácie a šmíry. " píše VOJTĚCH RYNDA z 39.MFF KV. SOBOTA 10. 7. Není lepšího filmu na zakončení festivalu než Festivalový expres. Je o rock'n'rollu a o konci - a správný festival má obojí

SOBOTA 10. 7.
Není lepšího filmu na zakončení festivalu než Festivalový expres. Je o rock'n'rollu a o konci - a správný festival má obojí. Tenhle dokument předkládá stopáž z roku 1970, jež ležela až do poloviny 90. let zapomenutá v Kanadském národním filmovém archivu. Je natočená na bizarním miniturné, kdy napříč Kanadou duněl speciální vlak s hudebníky jako Janis Joplin, The Band nebo Greatful Dead, kteří koncertovali (kdykoliv a kdekoliv se zastavilo) a jamovali a pařili (pořád). Film obsahuje jak sekvence z show ve městech jako Toronto nebo Calgary, tak i unikátní záběry z nitra alkoholem, drogami a muzikou nasáklého vlaku. To by byl ten rock'n'roll; a konec? Pár měsíců po tomhle turné už byla Janis Joplin mrtvá a s ní i pár dalších výtečníků jako Jimi Hendrix, pár měsíců před ním došlo k neblahému koncertu Rolling Stones a spol. v Altamontu, věci se měnily - a slavná šedesátá léta byla najednou minulostí. Zkušený hudební dokumentarista Bob Smeaton ve Festivalovém expresu kombinuje archivní materiál s dnešními výpověďmi aktérů (totiž těch, kteří se dneška dožili) a přímo i nepřímo buduje atmosféru jedné z posledních velkých hipíckých akcí. Jde z toho smutek i nesmrtelná velikost - stejně jako když vidíte, jak si nepřikrášlená, chlastem odulá a sjetá Janis Joplin vyřvává plíce a cítíte při tom, že Bůh přece jen existuje.

Atmosféra festivalového konce už byla dnes naprosto nepřehlédnutelná: stržené plakáty v koridorech, vývěsky nabízející/shánějící odvoz z Varů a zástupy lidí s krosnami a karimatkami. Pasažéři už houfně opouštěli potápějící Titanic, ale v jeho sálech se přitom teprve schylovalo k největší slávě...

Závěrečná ceremonie proběhla v obvyklé atmosféře někde na půl cesty mezi VIPáckou okázalostí a batůžkářským "méně je víc" šarmem. Když se na pódiu vystřídaly všechny hlavní celebrity včetně neodolatelného Johna Cleese, lepé Karoliny Kurkové a Romana Polanského s rozkošně špatným akcentem a předaly se i všechny ceny (více zde), ovládly Velký sál Thermalu obrovské balóny a moderátor Marek Eben si úlevou pochválil, že přímý přenos jsme tedy zvládli. Ve foyer už ležely první tiskové zprávy ještě teplé z tiskáren. Dvacetiminutová pauza se protáhla na víc než půlhodinovou (korzovat se musí) a pak začala projekce zakončovacího filmu - Shreka 2, díkybohu v původním znění.

Kdo Shreka 2 poctivě odkoukal do konce, na toho na closing party v Puppu zbylo už jen pár salátů, kuřecí soté a zmrzlina. A samozřejmě litry alkoholu a dechberoucí podívaná na přehlídku ženské krásy a mužského snažení. Zkušení hoši otrkaní z Media Party a večírku asociace producentů točili na jednom z barů velmi specifickým způsobem festivalové pivo Stella Artois (nechte si to někdy předvést), ale skutečnými tvářemi onoho moku a nezpochybnitelnými hrdinkami večera se staly najaté hostesky: nádherné poloodhalené holky, které s nápisy Stella Artois natřenými na holých zádech prořezávaly dav jako zkušené servírky, usmívaly se, jako by je to skutečně bavilo, a cpaly si pršící vizitky (a jedna z nich i signovanou fotku pana profesora Klause) do kalhotek, protože jejich červené šatečky neměly žádné kapsy... Titanic šel ke dnu, ale na palubách se pořád tancovalo a umírající festival se cukal v posledních záchvěvech grácie a šmíry.

PÁTEK 9. 7.
Můj festivalový jídelníček se vinou frmolu a absence přátel, kteří už většinou zmizeli zpátky do Prahy, smrskl na bagety z F baru a Stellu Artois z terasy, které do sebe lámu v press centru bez oken. Ale nejen chlebem živ je člověk, což na karlovarském festivalu platí tím spíš. A je skutečně s podivem, jak dlouho člověk vydrží žít jen o kofeinu, alkoholu a filmech, poháněný největší měrou energií vlastního mládí. To "jak dlouho" ovšem platí nejen co do festivalových dní, ale i ročníků: dříve nebo později dojde na "vyměkávání", na přesun ze zavlhlých aut se sušícími se ručníky do festivalových pokojů a na redukci účasti ve Varech na pouhých několik "turistických" dní. Takový je světa běh; ale po nás přicházejí jiní...

Mou první dnešní filmovou "potravou" byla romantická komedie klasika Johna Cassavetese Minnie a Moskowitz z roku 1971. Nádhera. Seymour Moskowitz (Seymour Cassel) je hipícký pošuk, který se živí parkováním aut a často dostává na budku, což ho nijak zvlášť netrápí. Jeho pravý opak představuje Minnie Moore (Gena Rowlands), kurátorka v muzeu a krásná a vzdělaná žena, jíž dosavadních čtyřicet let života přineslo jen samá zklamání s chlapy. A tihle dva se dají dohromady. Ne, žádná hollywoodská lepkavost ani konstrukce typu Pretty Woman naruby, nýbrž dvouhodinová smršť fantastických dialogů a explozivních scének. Mnohé z toho, co se tu děje, by se dneska u soudu kvalifikovalo jako obtěžování, a vidět, jak na nebohou Minnie všichni pořád jen řvou, až bolí, ale přesto ten film funguje. Může za to nejspíš rodinný způsob natáčení, kdy Cassavetes ve filmu použil celou řadu svých přátel a rodinných příslušníků, a charisma obou hlavních herců. Gena Rowlands září podobně jako Charlize Theron krásou toho typu, která naplno vynikne až v pohybu - a když ji vidíte říkat "You're kidding me", nejradši byste ji vzali do náruče a odnesli někam daleko...

Kód 46 Následoval nepříliš záživný Kód 46 Michaela Winterbottoma, rutinní love story šmrncnutá futuristickým filmem noir. Téměř vševědoucí Systém, všudypřítomné obrazovky, mazání paměti, genetické restrikce a láska v nesprávný čas na nesprávném místě. Tim Robbins i Samantha Morton coby inkriminovaný pár jsou oba fajn, ale oba zároveň nepředvádějí o moc víc než jen své trademarkové unavené grimasy. Skutečným hrdinou Kódu 46 je chladná, nevzrušená, videoklipově sytá vizualita, která zajímavým způsobem staví rovnítko mezi high-tech architekturu Šanghaje a poušť. I tak si ale radši dejte znovu Gattacu. A jedno upozornění na margo promítacího sálu v hotelu Richmond - zásadně do první řady. Podlaha tam není zvýšená a okno s elektronickými titulky visí ještě pořádný kus pod plátnem, pročež si zejména neanglicky mluvící polovina sálu mohla vykroutit krky.

V Richmondu jsem absolvoval i Nejsmutnější hudbu světa "kanadského Davida Lynche" Guye Maddina. Kdo jiný by si v dnešní době dovolil natočit film, který se celý odvíjí ve výtvarné stylizaci německého expresionismu - včetně značně zrnitého černobílého obrazu? A to nemluvím o ději, v němž pivní baronka Lady Port-Huntly pořádá turnaj v titulní disciplíně, kde dojde na střetnutí typu Siam vs. Mexico či Srbsko vs. Skotsko. Paní Port-Huntly, která při dávné nehodě přišla o nohy, dostane nové, skleněné a naplněné pivem, v soutěži se v barvách USA a Srbska utkají dva nesmiřitelní bratři s diametrálně odlišnými náturami, svou roli zahraje i mluvící tasemnice a celé se to odehrává za Velké hospodářské krize v kanadském Winnipegu. Mix muzikálu, červené knihovny a čirého surrealismu, jedinečný autorský počin a stále krásná a poťouchlá Isabella Rossellini v hlavní roli!

Po takovém filmu nezbylo než slavit - jako by za důvod nestačil předposlední večer. Už cestou do Richmondu festivalový autobus zhasl a zastavil, aby si pasažéři mohli vychutnat opulentní ohňostroj z Imperialu. Teď se vyrýsovala trasa Lázně I. (kde hráli Skyline) - Pupp (party filmového průmyslu APA, trvající do časných ranních hodin) - hotelová postel za kuropění. Jdeme do finále.

ČTVRTEK 8. 7.
Nevím, v kolika hotelech včera v noci netekla voda (v mém ne), ale jsem si naprosto jistý, že tekla v Thermalu dnes večer. Víte, ten barák asi opravdu není nejlíp postavený a k tomu, aby do něj napršelo, obvykle stačí klimatické jevy menšího kalibru než byl ten dnešní orkán. Festivalové press centrum nemá okna, ale vím bezpečně, že kolem osmé byla venku díky mrakům tma jako v deset. Nedlouho poté už foyerem před Malým sálem protékal solidní potok a účastníci kterési party, evakuované z terasy, se bavili jeho přehrazováním. Společné prostory Thermalu se zase jednou proměnily v azylové místo plné navlhlých batůžkárů: některé tradice se prostě nemění. A stejně máme ten Thermal rádi!

Jeskynní lidé Lisy Cholodenko jsou logickým pokračováním jejího Laurel Canyon. Místo Frances McDormand je tu jen o chlup méně charismatická Kyra Sedgwick a tam, kde první hrála stárnoucí hippie, druhá dělá ženskou, která se po smrti muzikantského ex-přítele vrací s dcerou z L.A. do zapadákova v Georgii, odkud kdysi utekla od manžela a dvou dalších dcer. Hořkosladké drama o odpovědnosti a odpuštění (bože, to zní blbě) je prosyceno stejným šťouráním v duších jako v případě předchozího titulu. I tentokrát se Formanova žačka Cholodenko zaměřuje na ženské postavy (sedm, oproti třem velmi upozaděným mužům) a opět se jí daří vystavět konstelaci velmi realistických charakterů, z nichž každý má své kladné i záporné rysy.

Podobná věc platí i u novinky Pedra Almodóvara Špatná výchova - s tím, že tam jsou zase samí chlapi, což je pro velkého Španěla velmi netypické. Částečně autobiografický příběh skáče v časoprostoru a vyprávěcích rovinách jako divý a v nejlepší Almodóvarově tradici nakonec dospěje k velkým vášním, nezvladatelným emocím a tragickým koncům. Napadla mě spojitost s operou: i tam je vše maximálně stylizované a over the top, ale přesto to neztrácí kořeny ve skutečnosti a v posledku o to ní vypovídá možná ještě víc než leckteré realističtější výrazové prostředky. Snad jen že je Špatná výchova tak nějak rozvleklejší, snad že člověk po tolika skvělých katarzích otupí, ale Vše o mé matce i Mluv s ní zůstávají nepřekonány. Jména, která potřebujete znát, jsou Gael García Bernal v jedné z hlavních rolí a Jean Paul Gaultier coby "speciální spolupracovník" (ano, ty kostýmy!).

Pak například proběhla vtipná tiskovka s Johnem Cleesem, který dorazil podpořit závěrečnou projekci Shreka 2. Což je ironie k nezaplacení, protože Shrek 2, v němž Cleese namluvil postavu krále, potáhne našimi kiny v drtivé většině nadabovaný. Ironicky působí i fakt, že stejnou noc, kdy si lupiči odnesli z Puppu přes 700.000 korun, se kradlo i v jedné z nejvíc lo-fi nocleháren. Hodně hlasů říká, že světy V.I.P. a batůžkárů jsou si daleko blíž než by se na první pohled zdálo, a tohle je jeden z důkazů.

A teď je jedna ráno, vzduch začíná pomalu nasákávat atmosférou blížícího se konce a press centrum zeje prázdnotou. Těch pár zbylých novinářů už tu stejně jen hraje flashové hry a krásné dívky z recepce jsou taky dávno pryč... Už jenom dva dny.

Fahrenheit 9/11 STŘEDA 7. 7.
Ano, na jeden z nejočekávanějších filmů letošního ročníku, další agitku Michaela Moorea Fahrenheit 9/11, mizely lístky rychleji než drinky zdarma. Projekce ve Velkém sále začala ve tři odpoledne - a až do večera bylo možné kdekoliv po foyer, kolonádách a hospodách slyšet "tak cos říkal na toho Fahrenheita?". Do večera; uvidíme, jak se vyplní slova spisovatele oficiálního festivalového sloupku Tomáše Baldýnského, který o tomhle filmu tvrdí, že "za pět let už bude všem volný, nebude žádný důvod se na něj dívat". Osobně bych tipoval míň.

Baldýnský se jedním dechem s Fahrenheit 9/11 zmiňuje i o Konci tučných let, německém zástupci na letošních Cannes. A to je příjemný biják! V první půli diváka téměř vyžene nudou hurárevolučních plků několika mladých lidí, aby se posléze zvrhnul v trefnou a odpíchnutou konverzačku, ve které se nálada mění jako počasí na horách. To je tak: Jan a Peter někde načichli levicovým idealismem, a tak se baví tím, že se vloupávají do luxusních vil, přestavují tam nábytek a nechávají za sebou vzkazy typu "máte moc peněz", podepsáni "vychovatelé". Časem přibude i Peterova holka Jule. Jednou se však věci zvrtnou a trojice skončí na horské chatě se zazobaným manažerem coby rukojmím. Z úsměvných proměn vztahu mezi únosci a rukojmím, z něhož se vyklube bývalý radikál, nenásilně vyplyne spousta postřehů o mládí, idealismu, moci peněz, lásce i přátelství... Daniel Brühl z Good Bye, Lenin! v jedné z hlavních rolí.

Nepropásnutelnou záležitostí byl pochopitelně nový film Jima Jarmusche Kafe a cigára (Coffee And Cigarettes), v němž režisér spojuje několik svých už klasických skečů na titulní téma s novým materiálem. Některé z výstupů se i přes lákavou bizarnost původního nápadu (Jack a Meg z The White Stripes probírající vynálezy Nikoly Tesly?!) nebezpečně blíží vatě, ale víc je těch, které si člověk zamiluje a zatouží vidět znovu. Protože o tom Coffee And Cigarettes jsou: o atmosféře, kterou bezpečně rozpoznáte už z prvních vteřin, ale kterou si pořádně vychutnáte až na popáté - stejně jako blazeovanou mimiku Stevea Coogana, bezbranná kukadla Alfreda Moliny nebo jediný, ale jedinečný znechucený pohled přenádherné Renée French. A já se teď jen nemůžu rozhodnout, jestli mě víc dostalo to, jak GZA s RZA z Wu-Tang Clan vyslovují "Bill Murray", nebo ta neodolatelná nostalgie závěrečné části s Mahlerovou hudbou...

V jiných sálech a v jiných časech byly k vidění například novinky bratří Coenů (Lupiči paní domácí), Miky Kaurismäkiho (Honey Baby), Kim Ki-duka (Jaro, léto, podzim, zima... a jaro) či klasika Alaina Resnaise (Na ústa ne), který se dal na stará kolena na operetky (prý neúspěšně). A přijela Karolína Kurková a na rozkopané pěší zóně T. G. Masaryka prasklo potrubí a v hotelu netekla voda a já jsem šel projednou brzo spát.

Jaro, léto, podzim, zima… a jaro PONDĚLÍ 5. 7. - ÚTERÝ 6. 7.
Karlovarský filmový festival je kromě všeho ostatního i nebezpečně deziluzivním lakmusovým papírkem osobní výdrže a měřítkem stárnutí. Pokud na něj jezdíte pravidelně, sami víte, jak překvapivá (a mnohdy značně nepříjemná) bývají zjištění, že to, co šlo ještě loni bez problémů, už je letos nad vaše síly. Třeba nespat dvě (tři, čtyři...) noci za sebou. Vypít pět (deset, patnáct...) piv. Vidět tři (dvanáct, dvacet) filmů za jediný den. A pořád se někde něco děje a přitom je pořád tak málo času. Jakou kapacitu má vlastně jednotka intenzivní péče karlovarské nemocnice?

Španělští Astronauti jsou dalším z filmů uvedených v rámci kolekce sestavené kritiky amerického časopisu Variety. Pokud zrovna nejde o Městečko jako loni, jedná se skoro vždycky o sázku na jistotu. Stejně tak tentokrát: samostatný debut Santi Amodea pojednává problematiku návratu do života z desetileté drogové závislosti nesentimentálně, bez nemístného tlačení na pilu dramatizování a hlavně vtipně - už jen ty animované mezihry! Hlavní hrdina Daniel se zkrátka snaží žít podle "desatera" věcí, které dělají "normální lidé", což někdy dopadá komicky. Partnerkou mu je šestnáctka Laura, toho času na útěku z domova, jejíž přítomnost Danielův život usnadňuje i komplikuje zároveň.

Další dnešní projekce nastavenou laťku nejenže nepřekonaly, ale dokonce se proplazily v prachu hluboko pod ní. Soutěžní Slavíci v kleci předvedli tak tupou variaci na téma "hodný pan učitel dělá ze sígrů lepší lidi", že by i vyluštěná křížovka v divákovi dokázala vyvolat víc překvapení, a novinka islandského melancholika Fridrika Thóra Fridrikssona Niceland se nesla v jeho obvyklé linii utrápených lidí a kritizování konzumního způsobu života. To by ještě nemuselo být tak zlé, ale když jeden pochopí, že se Fridriksson rozhodl jít cestou nejprvoplánovější symboliky (láska = svíce ve tvaru srdce, průšvih = nevyjde Slunce, konzum = všudypřítomná zlá televize) a že si hodlá kupovat emoce publika retardovanými lidmi, nejradši by utekl na nejbližší bar.

Nebo do postele vyspat se do foroty: úterní Media party jako obvykle neslibovala než krhavé oči a ztvrdlá játra. A tak zatímco zlatá mládež křepčila v Lázních I. na Tatabojs, v Poštovském dvoře filmoví novináři nabírali promile a kalorie. Taková normální akce; v golfovém klubu bývaly ty Media party přece jenom stylovější.

NEDĚLE 4. 7.
Pustit ve Varech Stíny, autorský debut průkopníka cinéma vérité a amerického nezávislého filmu Johna Cassavetese, jen na jediné projekci, je hřích, ale díkybohu i za tu jednu: třeba Faces tu nejsou k vidění vůbec. I tak se tady však dá absolvovat vskutku důkladná Cassavetesova retrospektiva (Žena pod vlivem, Opening Night, Gloria...), podpořená osobní účastí mnoha lidí s těmi filmy spojených (Seymour Cassel, Ben Gazzara, předseda letošní poroty Al Ruban). Stíny představují úžasně svěží ukázku naprosto moderní filmařiny, které by těch pětačtyřicet let nikdo neřekl. Věnují se několika dnům v životě tří sourozenců, ale vedle nich je hlavním hrdinou Stínů i New York: ulice, bary, nádraží, Central Park, party v bytech... Vzít kameru a vylézt s ní před dům už dnes nikoho nepřekvapí, ale tehdy to bylo zjevení. Stejně jako herecká improvizace.

Projekce ve Velkém sále mimochodem demonstrovala další neměnný rys karlovarského festivalu - neúnavně nadšené aplausy panu pokladači mikrofonu Folprechtovi. Připomíná to tu historku o tom, jak do cely s kovovou podlahou naženou tlupu šimpanzů a kdykoliv někdo z nich sáhne po banánu zavěšeném ze stropu, pustí dozorci do podlahy proud... Ale nešť.

Velkým sálem poté prosvištěly projekce soutěžních filmů Symetrie (sonda do polského vězeňského systému), Napola (adolescentní boxer v nacistické škole) a tuzemských Mistrů, ale mě neomylně přitáhl vrcholný úlet Sun Ra - Vesmír je to pravé místo v Divadle Husovka. Sun Ra byl úžasný pošuk, který o sobě prohlašoval, že přichází ze Saturnu a hodlá spasit černou rasu, a taky tak trochu dělal do jazzu a ovlivnil nemalý výsek současné popmusic. Vesmír je to pravé místo (původně 1974, nová verze 2003) je zhudebněním jednoho z jeho alb a vypadá jako LSD trip na téma blaxpoitation movie...

A Kanál Z: Velkolepá posedlost, o kterém jsem se zmiňoval včera? Dokument Cassavetesovy dcery Xan líčí vzestup a pád kalifornské kabelovky, která během 80. let zásadním způsobem ovlivnila celou generaci diváků a filmových tvůrců, a to zejména díky dramaturgii tragicky skončivšího Jerryho Harveye. Nejenže na kanálu Z pouštěli filmy neořezané a nepřerušované; oni je tam pouštěli snad všechny, profiltrované nejrůznějšími retrospektivami, režisérskými profily či přehlídkami. Právě tam byly k vidění obskurní filmy ještě obskurnějších evropských režisérů, právě tam se zrodila sláva plné verze Leonova Tenkrát v Americe, právě tam byl poprvé k vidění Cimininův monstrpropadák Hvězdná brána v director's cutu... A stejně jako skutečný kanál Z funguje i tenhle dokument jedinečným způsobem: dokáže v divákovi vzbudit pocit, že film může být pořád ještě událost, výraz individuální autorské vize, něco, pro co stojí vykrvácet. Povinná podívaná pro vyhořelé filmové pisálky.

Společenský život dnes zpestřily mimo jiné kalba k filmu Mistři a MTV party v Lázních I, která toho s MTV vlastně moc společného neměla. Pohled na nekonečné řady navzájem zaměnitelných a dokonale vymazlených kočiček na lovu dostatečně zaopatřených hostů a/nebo celebrit rozesmutňoval. Lesk a bída festivalů...

PlakSOBOTA 3. 7.
Být ve Varech a nejít do Velkého sálu na Tenkrát v Americe v režisérské, 229 minut dlouhé verzi je jako strávit víkend v Paříži bez jediného polibku. A to i přes to, že kocoviny po první noci bývají obzvlášť zákeřné a že to s tou "první projekcí na českých plátnech" není tak horké - pamatujete promítání na LFŠ před pár lety? Je to film, o kterém se dá říct buď všechno, nebo nic, a tak budu radši mlčet; snad jen že když jsem záběry z něj viděl o den později v dokumentu Kanál Z: Velkolepá posedlost, bylo to jako narazit náhodou na fotky první lásky. Ale o tom víc zítra. Autorka Kanálu Z Xan Cassavetes do Varů mimochodem dorazila osobně - stejně jako například Elijah "Frodo" Wood, stále krásná Jacqueline Bisset nebo Harvey Keitel.

Ve stejný čas jako Tenkrát v Americe se konala první (tentokrát asi opravdu) projekce Hřebejkova nového kousku Horem pádem, kterou obeslaní novináři údajně zabookovali během několika desítek minut. Soutěžní sekci pak nakously projekce filmů Nechte maličkých a León a Olvido. Už na nich je patrné, co ve Varech letos pofrčí: dysfunkční rodiny, psychická traumata a Downův syndrom.

Ale já jsem si radši dopřál další démantíky direct cinema od Alberta Mayslese. Protože když se řekne A, musí se dodat i B, a k apokalypse Gimme Shelter není lepší pandán než starosvětsky idylický dokument Beatles v USA. Jistě, jsou to jen čtyři kluci blbnoucí před kamerou a pár nepoužitelných živých záznamů (jekot fanynek spolehlivě přehluší i vytočené Marshally), ale čiší z toho nádherná bezprostřednost a ztracená vůně starých časů, kdy člověk mohl svoji hvězdu potkat jen tak při cestě vlakem. Druhým démantíkem byla Běžící ohrada o dalším z potrhlých projektů avantgardního umělce Christa, který se po balení Reichstagu a rozevírání slunečníků rozhodl postavit čtyřiadvacet mil dlouhý látkový plot napříč Kalifornií. Převládající pocit? Nádherné "když je to ilegální, jdeme do toho" nadšení všech zúčastněných.

Pak už jen krátké filmy, na něž se chce každý rok dostat půlka Varů, aby pak ti šťastnější z nich v alkoholem prosyceném a nedýchatelně žhavém vzduchu kina Čas pomalu usnuli. Já se udržel a mými favority se tak mohly stát morbidní metafora marnivosti Dysmorpho, bezútěšná mikrotragédie Šedá zóna a anekdotka Ženská síla.

A co se dalších změn oproti předchozím ročníkům týče? Titulkovací zařízení ke všem projekcím už žádnou novinkou není, ale zdá se mi, že letos dramaticky stoupla kvalita překladů, kterýžto fakt nezastínily ani občasné problémy se synchronizací. A v klubu Rotes Berlin (taky mu budete nejspíš až nadosmrti říkat Propaganda?) začali vybírat vstupné.

PÁTEK 2. 7.
Všechno je jak má být - zase. Karlovarský filmový festival už kolik let funguje jako dobře promazaný a seřízený bourák, který sveze batůžkáře i VIP hvězdy. Kromě solidního výběru filmů (kolem dvou set třiceti) a dobře připraveného zázemí je i letos rozkopaná pěší zóna T. G. Masaryka, což lze považovat za svého druhu tradici a tedy i záměr (historky o tom, jak se při vidině hrozícího nestihnutí termínu dokončení prací před festivalem začalo kopat i z druhé strany, aby nakonec byla pěší zóna během festivalu rozkopaná skoro celá, nelze brát vážně). Neopakuje se nafukovací kino z parkoviště před Thermalem (majitel zkrachoval) a bohužel se zrušila i životodárná večerka u kina Čas, ale nadcházející dny jistě přinesou nějaké náhrady.

Tváří každého ročníku je nepochybně znělka. Letošní natočil mladý režisér Martin Krejčí; měla by být nejdelší a nejepičtější v dosavadní historii. Jejími třemi variantami diváky provázejí postavy batůžkáře, frajírka a VIP hosta, kteří představují sociologický průřez festivalovými návštěvníky. Znělka je svižná a podobně jako Krejčího kraťas Fricassé i přes střídmou stopáž velmi velkofilmová; disponuje taktéž rozkošným feelingem 70. let. Všechny tři verze jsou ke stažení zde.

Do Varů taky začaly pršet první hvězdy, ale všechny je zastínila rychle se šířící zvěst o smrti Marlona Branda. Svět je zase o něco chudší.

Načít festival shlédnutím letitého snímku Alberta Mayslese Gimme Shelter je potom jako trefit jelena první ranou přímo na komoru. Když Maysles svůj dokument osobně uvedl jako nejlepší rock'n'rollový film o nejlepší rock'n'rollové skupině, měl zatracenou pravdu - nebo aspoň z první poloviny. Gimme Shelter zachycuje Rolling Stones při jejich neblaze proslulém vystoupení na závodní dráze v Altamontu v roce 1969. Na koncert s volným vstupem tehdy dorazilo 300.000 lidí. Ochranku z jakéhosi důvodu dělali Hell's Angels, což brzo vyústilo v nepokoje, rvačky a nakonec i v ubodání jednoho z diváků. A když se na Gimme Shelter díváte, je vám jasné, že to nemohlo dopadnout jinak. Ten film je rock'n'roll: Jaggerovo všeprostupující ego, Richardsova nepřehlušitelná touha hrát, drogami osolený dav a rytmus, v němž je všechno od sexu přes násilí až k čirému šílenství. Většina věcí se děje v dlouhých nepřerušovaných záběrech, které nepřipouštějí žádné švindlování: když na pódium vtrhne deset nepříčetných fanoušků za minutu, tak tam prostě vtrhnou. A když je v jiném záběru na tvářích zúčastněných jasně vidět, že se tam vzadu NĚCO děje, ale přesto nikdo nepřestane hrát, vstávají tou mrazivou hrůzou chlupy na šíji. Mír, láska a 60. léta jsou pryč, bejby...


A pak už jen noční život, všude od celonočních všem otevřených stánků pod Thermalem až po opening party pro vyvolené. Kola se dala do pohybu.

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Seznamte se s novým hrdinou Marvelu, kung-fu mistrem Shang-Chi

Seznamte se s novým hrdinou Marvelu, kung-fu mistrem Shang-Chi

19. 4. 2021 | Trailery | Adam Homola

Koronavirus posunul plány všech velkých filmových studií, Marvel nevyjímaje. Velký odklad se týká i Shang-Chi, který dorazí v září a teď se představuje prvním teaserem.
Madds Mikkelsen si zahraje v Indiana Jones 5

Madds Mikkelsen si zahraje v Indiana Jones 5

19. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Casting nového Indyho pokračuje a po oblíbené a nesmírně talentované Phoebe Waller-Bridge se k filmu přidává další skvělé jméno.
Liam Neeson si zahraje zabijáka trpícího ztrátou paměti

Liam Neeson si zahraje zabijáka trpícího ztrátou paměti

16. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Liam Neeson se akčních thrillerů nevzdává, ostatně proč taky. Je to žánr, ve kterém se na stará kolena našel.
Vesmír, magnety a vzkříšení Hana, taková je nová ukázka na Rychle a zběsile 9

Vesmír, magnety a vzkříšení Hana, taková je nová ukázka na Rychle a zběsile 9

15. 4. 2021 | Trailery | Adam Homola

Další díl Rychle a zběsile měl být sice dávno za námi, ale z loňské premiéry kvůli covidu sešlo a filmu se tak dočkáme letos.