|
Vstup Jansenové na pole hraného filmu až v sedmatřiceti letech vysvětluje její předchozí dokumentaristická tvorba a civilnost, kterou z předchozí filmařské zkušenosti přenesla do prvního celovečerního snímku, je dobře znát. Mezizemě na podkladě nezvyklého setkání (které je nepochybnou stylizací) osmdesátiletého nerudného vdovce Jakoba a mladého chlapce Majoka, súdánského ilegálního přistěhovalce v Nizozemí, reflektuje „velkou“ historii (nizozemská aktivita v Indonésii za soumraku kolonialismu) a současnost (politická tragédie Súdánu) prostřednictvím osudů těch „malých“. Jakobovy tíživé vzpomínky válečného veterána jako by se setkávaly se vzpomínkami Majoka na svůj domov, ze kterého musel uprchnout – a je jedno, že tyto vzpomínky dělí jak propast časová tak prostorová.
Obě postavy v sobě mají smutek osamělé duše. Majok noc co noc přespává ve spacáku na zahradách místních starousedlíků a přes den tráví nejvíce času u stáda krav na rozlehlé pastvině; pokud už se na chvíli vrátí do azylantského tábora, pouze se straní od svých vrstevníků. Jakob si kolem své osamělosti vystavěl obrannou hráz nenávistné ublíženeckosti, jejíž otravné výpady všemi směry dokáže bohorovně snášet pouze jeho starý přítel Koos – a i toho se Jakobovi podaří jednou hodně netaktní poznámkou na adresu jeho ženy poštvat proti sobě. Ani vzájemný vztah Jakoba a Majoka není prost nepříjemných obratů. Jakob si jen velmi nerad připouští jakýkoliv zásah do svého soukromí; jeho velkou výhrou je ale už to, že místo dobře mířeného kamene dokáže uvítat Majoka horkým čajem a houskou.
Snímek rámují černobílé retrospektivní vzpomínky obou hrdinů a jejich zvláštní snový opar (podpořen „snovou“ hudební stopou) je od průhledné ilustrativnosti posouvá k lyrickému kontrastu na roveň scénám v reálu. Celý film působí velmi ztišeným dojmem; pokud chce režisérka něco říci, řekne to obrazem a do úst svým hrdinům vkládá pouze jednoduché dialogy. Snímek se na konci oklikou vrátí tam, kde začal: u stáda krav, s nimiž si Majok (notující v mateřském jazyce jednoduchý nápěv) rozumí nejlépe. Bezelstná upřímnost zračící se ve velkých očích krávy, v nichž se alespoň na chvíli rozpustí Majokův stesk po domově, naznačuje zvláštní paralelu zvířecího a lidského osudu. Mezizemě nekončí s nějakým „definitivním“ poselstvím; vyznění závěru jako by mělo schopnost vzpomínky, která se vytrácí jen velmi pomalu a zanechává po sobě nejasný pocit sotva patrného doteku s už dávno ztracenou pamětí.
