Metropolis (Metoroporisu) režiséra Rintara rozvíjí v technicky perfektně zvládnutých prostředích poněkud opelichaný příběh postavený na kostech slavných temných sci-fi. Je to však zároveň snímek, ze kterého se nevyplácí odcházet – na vrcholnou scénu si pamatuji i po téměř 3 letech, kdy jsem Metropolis viděl poprvé.Metropolis je adaptací stejnojmenné mangy, kterou legendární tvůrce manga i animé Osamu Tezuka vydal již v roce 1949. Tehdy tvrdil, že původní Metropolis Fritze Langa neviděl – inspirací se mu prý stal pouze plakát k filmu.
Město Metropolis je vertikálně rozděleno na několik vrstev. Nejvýše se tyčí komplex zvaný Ziggurat, jenž neomylně připomíná Babylon. Ziggurat skrývá množství techniky. S její pomocí se chystá ďábelský Duke Red vládnout světu. Přístroje má kontrolovat robotka Tima, kterou dle střihu Redovy mrtvé dcery vyrábí Dr. Laughton. Po Laughtonovi ovšem pase japonský detektiv Shunsaku Ban, kterého v Metropolis doprovází synovec Kenichi, hlavní hrdina snímku.
Po Laughtonovi ovšem pase také Redův adoptovaný syn Rock. Zdá se mu totiž, že otec se věnuje pouze Timě, a tak ze žárlivosti provede na Laughtonovu laboratoř ozbrojený útok. Tima ovšem přežije a spolu s Kenichim prchá městem. Postupně si uvědomuje svou robotí identitu a táhne jí to do Zigguratu. Kenichi se však nevzdává a snaží se sličnou robotku získat zpět.
Ani v Rintarově Metropolis nakonec nehraje Langova sci-fi zásadní roli. Hlavní porce inspirace totiž přichází z Blade Runnera Ridleyho Scotta a Akiry Katsuhira Ôtoma. Ten ostatně psal k Metropolis i scénář. Postavy bohužel neprochází žádným neočekávaným, nebo hlubokým vývojem. Také situace, ve kterých se hrdinové nacházejí připomínají spíš stripy na žvýkačkových obalech, než něco, nad čím trávit dvě hodiny: všechno je jasné dlouho dopředu.Technická bravura Metropolis vychází z dokonalých počítačových vizuálů. Panoramata města vyrážejí dech velkolepou linkou, prostředí se dostávají pod kůži díky detailnímu zpracování a podmanivým světlům.
Ve své architektuře přitom město přebírá znaky jak americké, tak sovětské kultury. Tento kontrast působí silně apokalypticky. Vyplývá ovšem ze společensko-politické situace, během které Tezuka tvořil původní mangu Metropolis.Vypiplané kulisy zabydlují 2D figurky, jejichž rysy ctí Tezukův styl roztomilých boubelatých tváří a velkých očí. Tady se Metropolis výrazně rozchází s dnešními animé, které lidskou figuru vnímají spíše jako el grecovsky protáhlou bulimickou bytost.
Cením řemeslné schopnosti animátorů i Rintarovu odvahu, se kterou Metropolis takto odlišil od většiny konkurenčních projektů, za srdce mě však kombinace těchto dvou odlišných stylů nechytla.
Kromě výtvarné stránky zaujme od prvního tónu i hudba – mix amerického jazzu završuje úchvatná „I Can’t Stop Loving You“ od Raye Charlese ve velkolepém finále Metropolis.
Efekt písně je zdrcující a přitom povznášející. Myslím, že by v této podobě mohla klidně aspirovat na nejlepší klip všech dob. Že by vyhrál Hurt Marka Romaneka je jiná věc, finále Metropolis vám však přesto z hlavy jen tak nezmizí.
