Dokumentární film Metallica: Some Kind Of Monster režírovaný Američany Joe Berlingerem a Bruce Sinofskym v mnohém navazuje na tvůrčí styly direct cinema a cinéma-vérité, které svými kořeny sahá až do začátku 60. let. Tak byl natočen také legendární hudební dokument o Bobu Dylanovi Don´t Look Back (režie D. A. Pennebaker, 1967). Jeho kvalitám a síle výpovědi se snímek o Metallice mnohdy vyrovnává, i když se tvůrci nevyhnuli několika slabším místům. Pohled do kuchyně metalové legendární skupiny v průběhu natáčení jejich nového alba St. Anger, v době, kdy vztahy mezi členy skupiny procházely složitým obdobím, rozhodně stojí za zhlédnutí. V ČR je navíc uváděn ve světové distribuční premiéře, před nadcházejícím letním koncertem skupiny Metallica v Praze 1. července.
Dokumetární styl direct cinema, ve Francii nazývaný cinéma-vérité je tvořen jasnými principy (při své nedávné návštěvě festivalu Jeden svět je přednesli sami zakladatelé žánru režisér Robert Drew a kameraman Richard Leacock): žádné zasahování do situací, žádné otázky a žádná interview, žádná světla, jen prosté zaznamenávání skutečnosti. Od toho také název cinéma-vérité, tedy kino-pravda. Filmové dokumenty obecně pak můžeme rozdělit na ty, které se věnují konkrétní osobě a na ty, které se soustředí na zachycení určitého společenského či kulturního fenoménu. Metallica: Some Kind of Monster spojuje oba dva typy dohromady. Jednotlivé sledované osobnosti, členové kapely, tvoří fenomén, kterým se skupina Metallica během své více než dvacetileté existence zajisté stala.
Režiséři Joe Berlinger (1961) a Bruce Sinofsky (1956) spolu již několikrát spolupracovali. Jejich druhý společný film Paradise Lost (1996) věnující se otázce vinny či nevinny několika mladíků, kteří byli obviněny z usmrcení tří lidí, získal mimo jiné i cenu Emmy pro nejlepší dokument. Při této příležitosti se také poprvé setkali s hudbou Metallicy (obvinění byli totiž fanoušky metalové hudby) .
Metallica: Some Kind of Monster byl původně jen propagačním filmem k novému albu St. Anger, ale kvůli potížím z jeho tvorbou byl prvotní plán naštěstí daleko přesažen. Během natáčení alba totiž došlo k výrazným neshodám mezi dvěma zakládajícími členy Metallicy Jamesem Hetfieldem (zpěv, kytara) a Larsem Ulrichem (bicí). Kvůli tomu si skupina povolala psychoterapeuta Phila Towela, který uzavírá trojici „hlavních postav“ filmu. Tvůrci se soustředili na vývoj těchto tří osobností a na vztahy mezi nimi. Všichni ostatní oproti nim pak zůstávají v pozadí.
Odkaz direct cinema a cinéma-vérité nezůstal nedotčen. Berlinger se Sinofskym vícekrát porušují jeho pravidla, a to pravděpodobně především v počátcích natáčení, kdy se ještě jednalo o reklamní film. Nutno říci, že ke škodě výsledného celku, i když konečný dojem tím nijak zásadně ovlivněn není. Scény, kdy režiséři jen nechali snímat nastalou dramatickou situaci jsou daleko silnější a smysluplnější než ty, ve kterých jsou členům kapely kladeny dotazy. Pouhé zachycení vypjatých hádek kytaristy Hetfielda s bubeníkem Ulrychem, setkání s bývalým baskytaristou Cliffem Burtonem, sledování psychoterapeuta, který se až příliš začlenil do chodu kapely, či přijímání nového baskytaristy patří k velice intenzivním scénám a film se díky nim stává vpravdě psychologickou studií mezilidských vztahů.
Kromě vnitřního chodu kapely nám je také ukázán soukromý život jejích členů, i když jen v nevelké míře. Největší prostor je i zde věnován bubeníku Larsi Ulrichovi. Scény z aukce jeho obrazů, kdy se s nimi Ulrich vnitřně loučí, tak dotváří barvitý portrét člověka, který není jen šílenou bubnující mašinou, jak by se mohlo zdát obyčejnému posluchači nevěnujícímu se tvrdším hudebním žánrům A to je asi největším kladem filmu: podařilo se zbořit představu tupých metalistů a ukázat, že z hluboké krize vyšli všichni členové skupiny vítězně. Metallica se změnila, její fanoušci v prvních řadách nikoli.
