Je to už víc než půlstoletí, co si ztepilého švédského herce Maxe von Sydowa vyhlédl do svých filmů Sedmá pečeť, Lesní jahody nebo Pramen panny jeho krajan Ingmar Bergman a učinil z něj herce evropského a světového formátu. Od roku 1965, kdy přijal úlohu Ježíše ve snímku Největší příběh všech dob, působí rovněž ve Spojených státech. Proslul svou neumdlévající pracovitostí, která jej přivedla do spousty zapomenutelných titulů, ale rovněž mu umožnila zazářit v řadě slavných filmů jako Vymítač ďábla, Hana a její sestry či Pelle Dobyvatel.
Vysoká postava a seriozní tvář, vyzařující mravní pevnost, jej jednou pro vždy předurčila k rolím mužů vznešeného původu a nezměrného odhodlání, kterým není snadné pohlédnout do očí. I přes silný charakter většiny von Sydowových hrdinů je minulost mnohých z nich zahalena rouškou tajemství, kterou není radno rozplétat...
Carl Adolf von Sydow se narodil 10. dubna roku 1929 v Lundu (jihošvédská provincie Skåne) ve středostavovské, i když původem šlechtické rodině. Jeho otec Carl Wilhelm von Sydow působil jako profesor etnologie a folklorní komparatistiky na univerzitě v Lundu, matka Greta si přivydělávala jako domácí učitelka, především se ale věnovala jedinému potomkovi, zamlklému chlapci, všemi přezdívanému Max. Herectví už od času dospívání považoval za příležitost k sebevyjádření a komunikaci s okolím. Na jevišti se objevuje v patnácti let, když ochotnicky debutuje v Shakespearově Snu noci svatojánské. Po absolvování vojenské služby strávil svá učednická léta v akademii při stockholmském Kungliga Dramatiska Teatern (Královské divadlo). Zde se seznámil se svou první manželkou Kerstin Olinovou. Na konci čtyřicátých let se prvně postavil před kameru, debutoval ve snímku Bara en mor (1949) a objevil se též v dramatu podle Strindberga Slečna Julie (1951). Po angažmá na scénách v Norrköpingu-Linköpingu a Helsingborgu zamířil v roce 1955 do Městského divadla v Malmö, kam si jej vyhlédl režisér Ingmar Bergman.
Po několika divadelních rolích (Williamsova Tramvaj do stanice Touha, Ibsenův Peer Gynt, Goetheho Faust...) obsadil Bergman von Sydowa v roce 1957 prvně do svého snímku. Jednalo se o stylizované historické drama Sedmá pečeť. Von Sydow zde v úloze křižáckého rytíře Blocka, navracejícího se do rozvrácené domoviny, svádí šachovou partií se Smrtí (Bengt Ekerot). Von Sydowovy rozvláčné pohyby i mluva přesně korespondovaly s pozvolným tempem Bergmanových filozofujících dramat. Není proto divu, že se von Sydow během let stal jedním z režisérových dvorních herců. Po Sedmé pečeti přichází další historické tituly Tvář (1958) a Pramen panny (1960), ale také soudobé snímky Lesní jahody (1957), Jako v zrcadle (1961), Hosté večeře Páně (1963), Hanba (1968) či Dotek (1970). V průběhu padesátých a šedesátých let nalezneme von Sydowa v celkem třinácti Bergmanových filmech. Jeho hrdinové jsou pronásledováni základními otázkami lidského bytí. Často hraje muže zlomeného, popřípadě odmítajícího žít svůj život.
K úlohám silných chlapů, zocelených drsnými severskými podmínkami, jej nasměrovalo až dílo dalšího švédského tvůrce Jana Troella. Ze šesti setkání von Sydowa s Troellem stojí za zmínku především úloha chudého rolníka Karla Oscara Nilssona, který s rodinou zamíří do Ameriky, ve dramat podle románů Vilhelma Moberga Emigranti (1970) a Nová země (1971), ale také dva životopisně laděné tituly: Let orla (1982), věnovaný osudům polárníka Salomona Augusta Andréeho, a Hamsun (1995) o norském spisovateli Knutu Hamsunovi.
Mezinárodní úspěchy filmů Bergmanových a Troellových učinily z Maxe von Sydowa aktéra vyhledávaného tvůrci evropskými i americkými. Pracovně zavítal snad do každé země Evropy, v sedmdesátých letech často působil v Itálii, vynikl zejména v existenciálním dramatu Valeria Zurliniho Tatarská poušť (1976).
Z jeho francouzských návštěv zmiňme vizionářské sci-fi Bertranda Taverniera Smrt v přímém přenosu (1980). Zvolili si jej také dva z nejvýraznějších dánských tvůrců. Lars von Trier využil jeho služeb jako vypravěče historického dramatu Evropa (1991). Bille August obsadil von Sydowa kupříkladu do sociálně laděného retra Pelle Dobyvatel (1987). Za roli švédského emigranta Lasseho, jež se nepříliš úspěšně protlouká životem, von Sydow získal evropskou výroční cenu Felix a byl nominován na Oscara. Obnovení dávné spolupráce s Bergmanem se nejvíce přiblížil v jiném Augustově snímku Den Goda viljan (1991), natočeném podle scénáře švédského klasika, a také v historickém podobenství Vůl (1991), režírovaném Bergmanovým dvorním kameramanem Svenem Nykvistem. Patrně nejzajímavější úlohu za poslední léta získal ve španělském thrilleru Intacto (2001), v němž ztělesnil záhadného Samuela, který se může spolehnout na své štěstí.
Jedenkrát obsadil Maxe von Sydowa velký obdivovatel Bergmanova díla Woody Allen. V tragikomedii Hana a její sestry (1986) zosobnil přezíravého malíře Fredericka. Nejvýrazněji se ale von Sydow do povědomí diváků zapsal jako jezuitský kněz Lankester Merrin, svádějící souboj s démonem, v klasickém hororu Vymítač ďábla (1973), ale také v jeho podprůměrném pokračování Vymítač ďábla II: Kacíř (1977).
Valná většina rolí, na něž by divák a snad i herec samotný nejraději zapomněli, se rekrutuje z desítek zakázek, které obdržel zpoza Atlantického oceánu. Poprvé jej sem nasměrovalo usilovné přemlouvání režiséra George Stevense, ze kterého vzešla úloha Ježíše Krista v nešťastné historické podívané Největší příběh všech dob (1965). Přirozená autorita, již si během let získal, ho nasměrovala i k dalším biblickým postavám: apoštolu Petrovi (minisérie Quo Vadis?, 1985), králi Davidovi (televizní Bible – Starý zákon: Šalomoun, 1997) a paradoxně také k Luciferovi (horor Obchodník s hrůzou, 1993). Svou až královskou majestátnost uplatnil rovněž v řadě dobových dramat (Una Vita scellerata, 1990), popřípadě fantastických snímků, často stylizovaných ve vesmírná (Duna, 1984) či historická (Barbar Conan, 1981) dobrodružství. Do této skupiny patří též jeden z největších propadů a zároveň jedna z nejpamátnějších rolí von Sydowovy kariéry. Řeč je o nelítostném císaři Mingovi v comicsové feérii Flash Gordon (1980).
Také Maxe von Sydowa provází osud mnohých velkých herců, kteří do Spojených států přicestovali ze zahraničí. Jsou jím záporné úlohy ve filmech všech žánrů i kvalit. Již na úvod šedesátých let mu byla nabídnuta titulní role v bondovce Dr. No (1962). Jestliže u počátku Seana Conneryho v úloze Jamese Bonda von Sydow nakonec chyběl, nescházel při Conneryho loučení: v Nikdy neříkej nikdy (1983) ztělesnil velezloducha Ernsta Blofelda. Stihl roli nelítostného zabijáka (politický thriller Tři dny Kondora, 1975). Ke konci své herecké i životní dráhy se uchyluje k úlohám zaloužilých mužů, kteří svou kariéru založili na dávném zločinu. To je příklad hned trojice velkofilmů, sci-fi Soudce Dredd (1995) a Minority Report (2002) i akční komedie Rush Hour 3 – Tentokráte v Paříži (2007). Francii pak zůstal věrný i v melodramatu Muž a jeho pes (2009), kde se v malé roli setkal s Jeanem-Paulem Belmondem.
V jednom z nedávných rozhovorů se nechal slyšet, že bude hrát do té doby, dokud budou přicházet nějaké nabídky.
Jedinkrát se chopil filmové režie. V roce 1988 natočil romantické drama Katinka a za svůj počin následně obdržel švédskou výroční cenu Guldbagge. Poté však jako režisér působil výhradně na divadle. Kupříkladu v londýnském Old Vicu nastudoval Shakespearovo drama Bouře.
