Matrix je pop. Pokusy dělat z něj něco víc než jen film, nota bene film z produkce major firmy, nevedou nikam. V Matrix Reloaded se projevilo to, co jednu dobu hrozilo koncepci postmoderny: bezbřehost názoru, že cokoliv může znamenat cokoliv - nebo něco úplně jiného. Matrix je stejný pop jako filmy, na jejichž základě se vyrobí figurky, které pak dostanete jako bonus u McDonalda. To, že je cílová skupina Matrixu starší, má ze efekt jen to, že se merchandising namísto na figurky zaměřuje řekněme na sluneční brýle či mobily, ale princip zůstává stejný.

„All surface no feeling,“ abych parafrázoval velké kritiky současnosti Manic Street Preachers. Matrix Reloaded funguje na typicky mainstreamovém principu jednoduchých, snadno rozpoznatelných, většinou vizuálních nálepek, díky kterým divák v každé chvíli bez přemýšlení ví kdo je kdo, na čem je či v jaké kodifikované narativní situaci se zrovna nachází (proto mají komiksoví hrdinové své úbory, proto v dojemných scénách prší). Tímto syndromem trpí vlastně celá první třetina filmu, v níž postavy ve městě Sión vedou prachprázdné dialogy ve stylu startrekovského "stabilizujte stabilizátory" - "stabilizátory stabilizovány" či pozdějších dílů Star Wars; dojde dokonce i na strašlivé "Chceš si o tom promluvit?" a la Beverly Hills 90210, aby divák pochopil, že hrdina má problém. Nic než nálepky nejsou ani některé z nových postav, zejména ona stříbrná dvojčata, redukovatelná na stříbrný povrch, tři hlášky, a jeden škleb; spekulace, že by si zasloužila vlastní film, připomínají oddenek Mumií jménem Král Škorpión, to jest pop ve své pokleslejší podobě. Obvyklému postupu "dáme tam nové postavy, to na lidi zabere" se ostatně kdysi nenapodobitelným způsobem vysmáli v jednom z nejlepších dílů Simpsonových.

Druhým rysem pokračování Matrixu je horror vacui: koncept, se kterým přišla Alena Prokopová ve své recenzi Epizody II: Klony útočí ve Filmu a době 2/2002. Zatímco první díly filmových sérií (Pána prstenů a jiné adaptace vyjímaje) vytvářejí vlastní vesmír, ty následující se v něm snaží zaplnit všechny štěrbiny. Tímhle způsobem se obvykle spolehlivě zabije většina toho, co bylo na prvním dílu tak půvabné: tajemství, náznaky, nedořečenost, možnost ukázat svůj svět bez toho, aby bylo nutné vyložit ho do mrtě. Nový Matrix doříkává všechno až do konce - jestli ne teď, pak tomu tak definitivně bude v třetím dílu. Proto tolik zbytečných a prázdných dialogů, proto takové zklamání ze Siónu (nějak ho zobrazit bylo nejspíš nutné, ale proč jako bezpohlavní tekkno-rave-rasta apologezi demokracie?), proto až na několik čestných výjimek ztráta momentu hybnosti: akci nahradilo tlachání okolo ní. "Starý" Matrix byl silný tam, kde nic nevysvětloval a ponechával divákovi široké škvíry na vlastní výklad a dohady. Tyto škvíry nový díl systematicky ucpává, podobně jako velká studia systematicky vztahují merchandising na cokoliv, co s "jejich" produktem byť jen vzdáleně souvisí.

Třetím symptomem je nadosobňování. Důvod, proč nový Matrix těžko naváže na sílu "jedničky", spočívá i v tom, že přímočarý a relativně jednoduchý děj nahrazuje rozkošatělou vyprávěcí liní s mnohostí odboček a vedlejších charakterů a namísto hrstky postav prezentuje celou společnost včetně ach tak typicky hollywoodského kvaziřímského Senátu. Z thrilleru se stala sága (nebo sitcom?) aneb s čím se lépe ztotožníte: se zápasem jednoho člověka, nebo se snahami celé skupiny více či méně prokreslených individuí zachránit jakési neurčité vyfabulované lidstvo? Je to jako s křesťanstvím či jakoukoliv jinou organizací, z níž se stala instituce: v malém je cíl jasný a věc dobrá, ve velkém ze všechno zkomplikuje a znejasní. První Matrix stvořil svět, druhý ho jen zalidňuje.

A pak je tu "ta filosofie". Matrix Reloaded se vyznačuje skutečně nebývalou schopností zvulgarizovat (to jest zpřístupnit všem na úkor obsahu, převést na nálepky) všechno, co má cokoliv společného s náboženstvím, mystikou, nějakou kulturní ikonou či vyšším myšlením. Ať už jde o aluze na křesťanství, odkazy na buddhismus, připomínky staré římské demokracie, (ještě relativně vtipnou) parafrázi freudiánského lékaře, citace jiných filmů či celé filosofické diskurzy, vždy se jedná jen o povrchové, jednorázové znaky jako například Neův hábit. A i o programech, kolem kterých se vlastně všechno točí, se mluví ve stylu Myšpulínových vysvětlovaček vynálezů ve Čtyřlístku.

Takže filosofie, říkáte? Něco je špatně už jen proto, že se v textech o Matrixu Reloaded údajná filosofie diskutuje se stejným důrazem a stejnými prostředky jako bullet-time, wire-fu či bojová choreografie. Přitom kdyby někdo bral filosofii za víc než jen další z efektních nálepek, zákonitě by položil otázku, proč by se vlastně lidé měli chtít z Matrixu osvobodit. Determinismus, kterým se ohání Vědma, se pohybuje na úrovni základoškolské výuky a s principy kauzality to dopadá podobně, nemluvě o tom, že mohly být velmi příhodně vztaženy do souvislosti se zákonitostmi programování a strojů. A tak když jsme u filosofie, lze říct, že Matrix Reloaded je logickým vyústěním vlastní fylogeneze (žánr, mainstream) i ontogeneze (série Matrix) a obětí vlastní kauzality (z každého zjevení je třeba vytřískat co nejvíc).

Přes to všechno neříkám, že Matrix Reloaded je úplně špatný. Jen se tváří jako něco mnohem víc, než čím ve skutečnosti je: "jen" dalším filmem, a to filmem hollywoodským, který spíše než bratři Wachowští natočili Warner Brothers. Hollywood je rámec vyprávění. Hollywood je, když do vtipné bitky Nea s agenty Smithy spustí jakýsi chorál. Hollywood jsou děti v Siónu, milostný trojúhelník a projev plný hardrockově siláckých klišé před taneční party. Hollywood je, když jde Matrix Reloaded na ruku anticipacím svých diváků - a to bohužel dělá téměř pořád. Hollywood je vlastně všechno (a nic proti tomu, jen si to přiznat) kromě dvou scén: zmíněné bitky s kupou agentů Smithů a opravdu bezprecedentní honičky na dálnici, která představuje skutečný filmový overkill.

A tak mě baví o Matrix Reloaded přemýšlet takto. Hračičkové Wachowští zatoužili natočit si tyhle dva akční nářezy. Aby na ně získali peníze, upsali se studiu. Pro něj na oplátku vytvořili dvě hodiny pseudohlubokého sulcu, do něhož své dvě scény ponořili. Jen dvě chvíle nekompromisního rock'n'rollu schované v mase mainstremového popu - a pořád to stojí za to.

(A ano, vím, že Matrix je koncipován jako trilogie údajně už od začátku.)