Podle scénáře Hanifa Kureishiho (kdysi na sebe upozornil citlivými průzkumy vztahů mezi přistěhovalci a Brity) vznikl snímek, který přinejmenším celou první třetinu předkládá citlivý, civilně nasnímaný portrét ovdovělé ženy, která překonává stresující životní situaci. Vypráví o zestárlé May (Anne Reidová), kterou manželova smrt vyvedla z rovnováhy. Marně hledá větší pochopení u svých dospělých dětí.
Obě bydlí v Londýně - syn se stal úspěšným podnikatelem, dceru naopak potápí rozháraný osobní život. Obě se matce odcizily. Výmluvné je to ve scéně setkání se snachou, která ženu v prvním okamžiku snad ani nepozná a později netají, že její přítomnost je pro ni přítěží. Ještě zřetelnější je to v případě rozhárané dcery, u níž nalezne dočasný azyl - při jedné z hádek ji dcera obviní, že ji nikdy nepodpořila, nikdy nedodávala sebedůvěru, nikdy snad ani nepohladila...
Inscenační pojetí je v těchto pasážích velice střídmé. Režiséru Rogeru Michellovi patří zásluha na jednoduchém, avšak dramaticky účinném zpodobnění zcela prostých, prvotních vnitrorodinných vztahů. Anna Reidová vylíčila dosud usedle žijící matku jako ženu smířenou s úlohou hospodyně, která se stará o svého muže. Jistě by ani na okamžik nepomyslela, že by zklamala ve výchově svých potomků. Vidíme ji jako shrbenou pod tíhou osudu, uzavřenou do sebe a jakoby oněmělou, oblečenou do šedavých svršků.
Do této chvíle tvůrci nabízejí sice citlivý, nicméně nijak objevný pohled na rodinné vztahy (řekněme v intencích Leighova dramatu Tajnosti a lži). Přelomem se stává okamžik, kdy May podlehne kouzlu dceřina ženatého milence Darrena (Daniel Craig). Urostlému muži není tato avantýra proti mysli. Zůstala by i utajena, kdyby pohoršené děti nenalezly matčiny kresby, které s otevřeností je šokující dokumentují její náhle probuzenou zálibu. Vyprávění se mění v propletenec extrémních zápletek, které se pasou na většinou tabuizovaném stařeckém sexu. May se vášnivé oddává nejen mnohem mladšímu milenci, ale nakonec přitaká i stejně věkovitému nápadníku, kterého jí téměř vnutí naštvaná dcera. Sex s ním však zhrubne do hrůzně bizarního zážitku s mužovým sinalým obličejem, po souloži lapajícím po dechu.
Věrohodně načrtnuté portréty postav i rozehrané situace v takové konstelaci rychle roztávají. Jednosměrný zájem o efektní téma není totiž vyvážen jeho přiměřeným vykreslením. Reidová postihuje hrdinčinu proměnu, doslovné omládnutí, nejen v náhle mladistvějším výrazu obličeje, ale také v druhu ležérnějšího oblečení a jeho barevných kombinacích. Avšak vnitřní proměna zůstává převážně u verbálních frází (vysvětluje, že za jejího mládí se uplatňovaly odlišné představy o úloze ženy, po feminismu - zejména na maloměstě - nebylo ani stopy). Do aktivního života probuzená žena nakonec odchází ze svého domu s malým zavazadlem a pasem v ruce. Nepochybně rozhodnuta užít si slastných požitků, které dosud nepoznala, nebo na ně dávno rezignovala. Však již dávno předtím upozorňovala, že není připravena na stárnutí.
Potíž nespočívá ve volbě tematické zacílení. I sex v důchodovém věku jistě existuje, stejně jako milostné svazky věkově rozdílných partnerů (i když postarší milenka muže o polovinu mladšího nepatří k běžným úkazům). Problém bych spatřoval v dosti unylém přiblížení tohoto životního obratu, v psychologicky mělkém ponoru do ožehavého námětu. May si totiž rychle osvojuje nejen jí nezvyklé praktiky (např. felaci), ale stačí partnerův náznak, aby k nim byla sama nachystána.
Autoři naznačují stařenčinu až pubertálně bezhlavou zamilovanost a snad i očekávání nového partnerství. May dokonce milenci nabízí úspory do začátku společného žití. Takové poblouznění je však nejasné, stejně jako postava nerozhodného a dosti primitivního milence, jenž se naléháním žen (matky i dcery) cítí omezován a frustrován a nakonec je v hysterickém výbuchu obviní z omezování svobody.
Postavy přicházejí o svou plasticitu, zmatňují své obrysy. Postupně se vytrácí řada důležitých motivů, které byly zprvu, aspoň v náznaku, akcentovány - třeba rozjívené děti, znechucené babiččinou přítomností. K bezobsažnému klišé se propadají náčrtkovitě nadhozené motivy (věčná synova zaneprázdněnost, odmítavé postoje snachy, dceřina bezúspěšná terapeutická sezení atd.).
V takovém kontextu ztrácejí výmluvnost i metaforicky zamýšlené výjevy, snažící se doložit citovou vyprahlost ovládající zejména synovu rodinu. Když May odchází (v dlouhé jízdě kamery místnostmi), loučení se odehrává ryze formálně - aniž by se kdo obtěžoval podáním ruky. Nanejvýš zazní pouhý verbální pozdrav na půl úst, na dálku. Ale již předtím vyřešila nervní, věčně vyčítající dcera své výhrady pádnou ranou pěstí, a matka neprotestovala.
Slibné počáteční náznaky psychologického dramatu tak nezískávají konečné zakotvení, rozbíjejí se o degradaci příběhu na pouhé melodrama, jakkoli provokující svým zaměřením. Odpovídají tomu dialogy i inscenační úroveň, která rychle rezignovala na závažnost. Vytrácí se spontánní prolnutí komorního příběhu do dokumentárně pojednaných pouličních výjevů, do reality všedního dne. Převážují zjednodušující spekulace, vzdálené bezprostřednosti přesně a výstižně formulovaného postřehu.
