Zařadil se mezi nejvýraznější osobnosti francouzského herectví. Uplatnění nalezl v úlohách přemýšlivých, uzavřených hrdinů, kteří se ocitli v životní krizi. Diváka upoutá svým pohledem, který dovede být bodavý a výsměšný, jindy těkavě nejistý. Je trojnásobným laureátem Césara, naposledy za biografické drama Skafandr a motýl (2007), kde ztělesňuje ochrnutého Jeana-Dominiqua Baubyho.
Mathieu Amalric se narodil 25. října 1965 na pařížské předměstí Neuilly-sur-Seine. Pochází z novinářské rodiny, jeho otec Jacques Almaric byl editorem zahraniční rubriky v Le Mondu a v Libération; matka Nicole Zandová pracuje pro Le Monde jako literární kritička. Mathieu se chtěl vydat na spisovatelskou dráhu. Zlákal jej však film, u kterého začínal v pomocných profesích. Například na Malleho dramatu Nashledanou chlapci (1987) pracoval jako asistent režiséra. To už měl za sebou také herecký debut, režisér Otar Iosseliani si jej vyhlédl do svého snímku Les favoris de la lune (1984). U gruzínského rodáka se – už jako proslulý herec – objevuje i v dalších dvou snímcích, Sbohem, můj sladký domove (1999) a Ráno v Benátkách (2002).
Pověst talentu francouzské kinematografie si Mathieu Amalric vydobyl v polovině devadesátých let. Prosadil se úlohami přemýšlivých, uzavřených mužů, kteří mladické ideály ztratili, ale nedokázali je nahradit novými. Klíčovou se pro Amalrika ukázala spolupráce s režisérem Arnaudem Desplechinem. Herec se objevuje již v kafkovském dramatu La Sentinelle (1992). Ve svém následujícím snímku Učená pře aneb můj pohlavní život (1996) jej Desplechin obsadil do role nerozhodného intelektuála Paula Dedaluse, jenž se utápí v sebezpytu a hlavně v sebelítosti. Snímek přinesl Amalrikovi prvního z dosavadních tří Césarů. Stejnou trofej získal i za další setkání s Desplechinem: psychologické drama Králové a královna (2004) ho představuje v úloze hudebníka Ismaëla, jenž je nedobrovolně umístěn do psychiatrické léčebny. Amalric hraje též v Desplechinově Vánoční příběh (2008), v rodinném dramatu ztělesňuje černou ovci Vuillardových Henriho.
Existenciální témata však ve Francii nejsou jenom Desplechinovou doménou; Amalrikovy tápající hrdiny nalezneme i v dílech jiných tvůrců. U Oliviera Assayase to byl nejistý redaktor Gabriel v dramatu Fin août, début septembre (1998). Podobenství moderního života plného svazujících požadavků nabídl snímek Ráno v Benátkách (2002); dělník Vincent odjíždí za svobodou na italský venkov, jeho vzpoura je ale jen dočasná. U Valerie Bruni Tedeschiové a její tragikomedie Herečky (2008) hraje divadelního režiséra Denise.
Výjimečnou úlohu nabídl Amalrikovi režisér Julian Schnabel v dramatu Skafandr a motýl (2007). Amalric navazuje v retrospektivách na některé ze svých živočišnějších hrdinů, když hraje novináře Jeana-Dominiqua Baubyho. Bonviván v nejlepších letech byl stižen mozkovou příhodou, která jeho mysl uvěznila v mrtvém těle. Přesto byl ještě před smrtí schopen napsat vlastní biografii. Amalric se účinně vyrovnal s takřka absolutním fyzickým omezením, svého hrdinu pak dolaďuje vnitřním komentářem.
Příležitostně můžeme Mathieua Amalrika spatřit v dramatech či thrillerech, jež se dotýkají klíčových politických témat druhé poloviny minulého a začátku tohoto století. To je i případ obou Amalrikových „návštěv“ v anglosaské kinematografii. Američané vsadili na povrchní dojem a obsazují jej do úloh ukázkových křiváků. Ve Spielbergově dramatu Mnichov (2005) hraje pařížského překupníka zbraní Louise. Bondovka Quantum of Solace (2008) jej dokonce předvádí coby Dominika Greena, navenek filantropa, ve skutečnosti však byznysmena bez skrupulí. Podobně jako Mnichov k politickému násilí obrací i snímky Viděl jsem, jak byl zabit Ben Barka (2005) i Veřejný nepřítel č. 1: Epilog (2008); v prvním je Amalric novinářem Bernierem, ve druhém opatrnickým lupičem Bessem.
Mathieu Amalric sám sebe nepovažuje za herce, ale za režiséra; vedle toho se věnuje také filmové scenáristice a produkci. Autorsky zaštítil rodinné drama Mange ta soupe (1997), nepříběhovou zpověď Wimbledonské stadium (2001) anebo tragikomedii La chose publique (2003). Natočil též několik krátkých hraných a dokumentárních snímků.
