Čtyřiatřicátý celovečerní snímek Woodyho Allena Match Point (distributor název doplnil podtitulem Hra osudu) odkazuje svým pojmenováním k tenisovému utkání. Až nečekaně fatalisticky nazírá život jako souhru náhod a štěstí; přirovnává ji k pouti tenisového míčku, který – pokud narazí na pásku sítě – zůstane na okamžik viset ve vzduchu, a pak buď letí dopředu, nebo spadne zpátky. Máte-li štěstí, míč skončí na soupeřově polovině a vyhrajete. Pokud ne, prohrajete. Někdy úplně všechno.

Klíčovým hráčem životního zápasu je u Woodyho Allena irský profesionální tenisový instruktor Chris Wilton. V londýnském exkluzivním klubu začne trénovat Toma Hewetta a je pozván do jeho rodiny, patřící k britské high society. Do Chrise se zamiluje Tomova „nevinná“ sestra Chloe, ale trenéra víc vzrušuje americká herečka Nola, oficiální Tomova snoubenka. I když se Tom s Nolou po čase rozejde, Chris se ještě předtím – kvůli vidině vysokého výdělku a začlenění se do bohaté společnosti – ožení s Chloe. Ta chce otěhotnět, ale tělesnou teplotou řízené kopulace k početí nevedou. Chris obnoví románek s Nolou, a ta otěhotní hned, neboť jde o dítě „z vášně, ne o rodičovský projekt“. Když ale těhotná Nola začne po milenci žádat rozvod, životem horních deseti tisíc zhýčkaný Chris přesvědčí sám sebe, že „za oběť velkým cílům musí občas padnout i nevinní“.

Film připomíná Dreiserův román Americká tragédie (částečně i Křídla vášně od Henryho Jamese) a od předchozí Allenovy tvorby je v mnoha ohledech odlišný. A to navzdory tomu, že variuje motiv z režisérova mistrovského snímku Zločiny a poklesky (1989), jehož „vážná“ část se rovněž zamýšlela nad otázkami manželské nevěry, nepotrestané vraždy a výčitek svědomí. Match Point – Hra osudu je temné, bezmála thrillerové drama, v němž nenajdeme skoro žádná „poznávací znamení“ Allenova rukopisu (s výjimkou několika zmínek o neurózách, pár odkazů na Dostojevského a Strindberga nebo využívání bílých titulků na černém pozadí). Odehrává se v Londýně, aktéry nejsou newyorští, ve svých citech se introspektivně pitvající intelektuálové z uměleckých kruhů, ale britští ziskuchtiví outsideři a snobští příslušníci smetánky. Ani jeden z mladých herců se nesnaží imitovat Allenovu koktavě zadrhávající intonaci či rtuťovitou řeč těla, jak tomu bylo v jeho filmech, v nichž režisér sám nehrál (Výstřely na Broadwayi, Celebrity nebo Melinda a Melinda). Obvyklý jazzový doprovod nahrazují úryvky z Verdiho či Rossiniho árií – snad i proto, že téměř „noirový“ příběh o konfrontaci zištnosti a chtíče se vyznačuje osudovou tragičností velké italské opery.

Na nevěru se Woody Allen ve většině svých filmů dívá jako na vášnivého levobočka chladně rutinního manželství, odrážejícího odvěkou (morálně spornou, leč přirozenou) lidskou touhu jít „stále za něčím lepším“. Protagonisté jeho filmů však většinou nejsou schopni opustit poklidný manželský přístav a jít za svými tužbami: ne však z etických důvodů, ale ze sobeckých obav a ze strachu ze změny a z toho plynoucí ztráty jistoty (nejmrazivěji viz drama Manželé a manželky). Vážený oční lékař v Zločinech a poklescích se rozhodl pro extrémní řešení a najal vraha, aby odstranil nepohodlnou milenku, která ho vydírala kvůli jeho finančním machinacím. Nyní je Allen ještě cyničtější a sžíravější. O umlčení nežádoucí přítelkyně tu přemýšlí ctižádostivec, kterého by oficiální vztah s nemajetnou dívkou z rozvrácené rodiny zastavil na společenském vzestupu a ochudil tak o možnost pojídat lanýže a bliny s kaviárem a zapíjet je bílým burgundským Puligny-Montrachet.

Do svého snímku ve výsostně britském stylu obsadil Allen téměř výhradně ostrovní herce. Kariéristického Chrise ztělesnil Jonathan Rhys Meyers, jenž na sebe upozornil znamenitou kreací v Sametové extázi. Výtečně ztvárňuje transformaci „chudého irského chlapce v Londýně“ v ambiciózního konjukturalistu, jenž v provinilé zbabělosti nedokáže přiznat nevěru a pro udržení komfortu se nakonec neštítí ničeho. Jak se Allenova moralita chýlí ke konci, stále více tuhnou Meyersovy „androgynně“ pohledné rysy v necitelnou masku. (Podobnou té, jakou si díky kosmetickým emulzím z medu a mandlí nasadil Christianem Balem ztělesněný „yuppík“ v jedovaté satiře Americké psycho.) Příjemným překvapením je výkon americké herečky Scarlett Johanssonové v roli Noly. Neposkytla jí pouze ohnivý sex-appeal, který „mužům vrtá hlavou“, ale uvěřitelně vykreslila i přerod opečovávané prospěchářské krásky v hysterickou žárlící neurotičku na pokraji zkroucení. Otce sourozenců Hewettových hraje s velkorysým přehledem Brian Cox.

Allenův dosud nejdelší snímek (sto dvacet čtyři minuty) není bez chyb. Děj se často posunuje kupředu jen díky náhodným setkáním. V poslední čtvrtině se elegantně zvolněné tempo poněkud dýchavičně zrychluje a do příběhu neústrojně vstupují nové postavy (dvojice vyšetřovatelů, posléze i duchové ze záhrobí). Vzhledem k připomínanému snímku Zločiny a poklesky nevyznívá tragické vyústění milostného mnohoúhelníku až tak nečekaně. Nicméně: lze-li Match Point srovnávat s jedním z Allenových vrcholných děl, znamená to, že bezpochyby patří k jeho nejlepším snímkům posledních patnácti let.