Master And Commander je nepochybně vynikající film. Propracovaná psychologie, historická věrnost, strhující bitvy, konflikt na více rovinách... a zároveň všechna ta multimiliónová paráda okolo, bez které se současné hollywoodské bijáky už dávno neobejdou a která jinak dost automaticky znamená bezduchý popcornový blábol. Málokdo ze současných režisérů dnes dokáže spojit „drahou“ formu se skutečným obsahem, a co hůř, zdá se, že málokterý divák něco takového v novém tisíciletí vyžaduje. Nůžky se rozevírají. Hollywoodizovaný Australan Peter Weir v Master And Commander dokazuje, že těmihle nůžkami pořád ještě dokáže stříhat, a už to samotné by stačilo, abych mu vzdal chválu a z projekce jeho nejnovějšího opusu odešel spokojený. Přesto jsem z Master And Commander mírně zklamaný. Právě proto, že ho natočil Peter Weir. Protože tohle je prokletí skutečných machrů: kdo se zorničkami rozšířenými úžasem zíral na Weirovy majstrštyky Piknik u Hanging Rock, Gallipoli nebo (proboha!) Svědek, tomu musí Master And Commander zákonitě připadat jako druhá třída. Možná už Weirovi opravdu dochází munice; od konce 80. let točí v čím dál větších intervalech (1990: Zelená karta, 1993: Beze strachu, 1998: Truman Show) a třeba právě Zelenou kartou žádnou díru do světa neudělal. Na druhou stranu každý i z těchto jeho pozdějších filmů nese nepřehlédnutelnou pečeť svého autora. Nese ji i Master And Commander, ale staví ji na odiv tak zřídkakdy, až se zákonitě vnucuje pocit, že ten film mohl natočit skoro každý zručnější řemeslník (schopný zkrotit ty výše zmíněné nůžky).
Weirovým trademarkem jsou hypnotické miniscény, ve kterých se o jeho postavy otře nejasný, a přece tak hmatatelný závan tajemství, záhady, hrůzy - něčeho, co je přesahuje a co jim dá letmo nahlédnout kamsi „jinam“. V Pikniku u Hanging Rock stoupá záchranná výprava na vrchol skály, pod nímž zmizely tři dívky. Weir za pomoci mistrovské spolupráce kamery a střihu buduje hustou atmosféru napětí, ve které každému čím dál nejistějšímu ohlédnutí zachránců odpovídá jen vzduch, tetelící se nad rozžhavenými skalními bloky: nestane se nic, což je horší, než kdyby se stalo cokoliv. V Pobřeží moskytů Weir mění tisíciletou němotu pohanského pouštního monumentu za stěnu deštného pralesa, ale vzduch nasáklý nevyslovenou hrozbou zůstává tentýž. V Beze strachu je to Jeff Bridges, který s mrazivým úsměvem z „druhé strany“ prochází mezi doutnajícími troskami ztroskotalého letadla. Ve Svědkovi - malý chlapec z anachronické sekty Amonitů, poznávající na fotografii vystavené v policejní služebně hledaného vraha. Weir v takovou chvíli většinou stáhne reálný zvuk, zalije záběr podivně naléhavou hypnotickou hudbou a stejně jako své postavy nechá i diváka nakouknout „za roh“, za hranice hmatatelného, známého světa. Který jiný současný režisér tohle dokáže?
V Master And Commander jsou takové miniscény dvě. Jednou film začíná: zírání do mlhy, odkud se může vynořit cokoliv, stíny míhající se v dálce před skly dalekohledů, smysly napjaté k prasknutí tak, že přestávají rozeznávat, co opravdu vnímají a co si už domýšlejí. K druhé takové scéně dojde na Galapágách, když doktor Maturin se svou suitou stoupá k horskému sedlu, za nímž spatří pronásledovanou francouzskou loď. Weirovo mistrovství tu pořád funguje - ale je utopené v mase neosobního stylu zbytku filmu.
Druhou konstantou Weirovy tvorby je téma střetu kultur: najdete jej v každém jeho filmu, snad kromě Beze strachu. Austrálci versus angličtí kolonizátoři (Piknik u Hanging Rock, Poslední vlna), 1. světová válka ve Středomoří (Gallipoli), evropská demokracie proti klanové tradici v Indonésii (Rok nebezpečného života), USA 80. let a Amonité zaseklí v 19. století (Svědek), Evropa a Amerika (Zelená karta)... Do filmu Master And Commander si Weir téhle své živné půdy vzal sotva hrstku. Ačkoliv jde o epizodu války mezi Anglií a Francií, Francouze ve filmu potkáme sotva dva, a to ještě na pouhých pár vět a s minimálním efektem. O kolik nadupanějších je těch několik záběrů, ve kterých posádka britské lodi nabírá zásoby od domorodců, nemluvě o tom jediném, v němž se kapitán Jack Aubrey střetne očima s domorodou dívkou... Tohle je Peter Weir, jak jsme ho znali a jak ho doufám zase spatříme.
O Peteru Weirovi se moc neví, i když s vynikajícími výsledky pracoval s hereckými superhvězdami (Harrison Ford, Jim Carrey, Jeff Bridges, Benicio del Toro, Gérard Depardieu, Sigourney Weaverová...) a některé z nich k jejich dnešnímu statutu dokonce katapultoval (Mel Gibson). Z historického hlediska přitom Weir představuje přímého následovníka Hitchcocka v linii vývoje vypravěčství napínavých příběhů; jinými slovy, bez jeho školy by se neobešel žádný dnešní thriller. Ale jak už to s vizionáři bývá, jeho filmy jsou možná příliš neředěné na to, aby je běžné publikum dokázalo spolknout: vždyť kdo jiný dokáže natočit sekvenci stavění stodoly tak, aby vám z ní vstávaly chlupy na rukou (Svědek)? A proto beru v potaz jen dvě varianty: buď jsem v Master And Commander něco zásadního prošvihl, nebo si Peter Weir vybral oddychový čas a příště nás zase zatluče do země skutečným nářezem.
