Master and Commander je řemeslně vybroušený filmový kousek, ve svém žánru jedno z nejlepších děl, které se na plátně vůbec objevilo. Skýtá v sobě základní atributy, které divák očekává od námořnického dobrodružného filmu: napínavé bitvy, efektní mořské bouře pohrávající si s loděmi jako s krabičkami od zápalek, potřebné hrdinství, surové, autentické prostředí, to vše navíc zarámované motivem přátelství hlavních dvou postav. Realistické charaktery, pozornost k sebenepatrnějšímu detailu, režijní práce, které se dá pramálo co vytknout, činí z filmu mistrné dílo, které k vám promlouvá tak intenzivně, že budete mít v kině chvílemi pocit, že se o vás pokouší mořská nemoc. Lví podíl na celém úspěchu pak má i předloha, podle které Peter Weir svoje dílo natočil.
Snímek je adaptací série knih Patricka O'Briana Aubrey/Maturin. Jde o jednotlivé novely pojmenované po hlavním hrdinovi, kterých je celkem asi dvacet a popisují dobrodružství Jacka Aubreyho, legendárního kapitána Napoléonovy éry, a jeho věrného přítele, lodního lékaře a přírodovědce Stephena Maturina. Weir se přitom soustředil na knihu The Far Side of the World, z níž použil narativní strukturu, což mu dovolilo, aby se celý film odehrával takřka výhradně na samotném moři. Tímto přístupem se Weir snažil zachytit duch O'Brianových knih. Peter Weir věřil, že právě tato novela má mnohem přímější, filmovější a adaptabilnější příběhovou kostru (hrdinové jsou napadeni nadřazenějším, lépe vybaveným nepřítelem, který má být pronásledován, ale jak dlouho a za jakou cenu?!). Weir, potažmo O'Brian, nechává diváka (čtenáře) okusit dobrodružství na lodi v Nelsonově námořní armádě před 200 lety. To, co však oba autory, přes veškerou spektakulárnost, vyčleňuje z ohromného množství ostatních vypravěčů podobných příběhů, je soustředěnost na charaktery, city, celkovou atmosféru vůbec. Pro Weira byly O'Brianovy novely měřítkem: „Patrick O'Brianova próza je skvostná, je to spisovatel prvního řádu. Byla to velká výzva převést tento příběh vizuálně tak, aby odpovídal O'Brianovým slovům“. Weir se od svého závazku věrnosti O'Brianově předloze neodchýlil a k tomu ještě na plátno vnesl ojedinělou dávku historického realismu.
Kdo to vlastně byl onen Patrick O'Brian? Žil v letech 1914–2000 a především v 90. letech se mu dostalo zaslouženého kritického i čtenářského ohlasu (jeho knihy se umísťovaly pravidelně v žebříčcích bestsellerů). Sám je označován často jako jeden z největších autorů 20. století, jehož novely byly kritiky srovnávány s prací Jane Austenové, někdy i dokonce s Homérem. Zmíněnou prózu, jež otevírá čtenářům 200 let starý svět, psal tedy hlavně v 90. letech, ale již dříve publikoval např. biografie Pabla Picassa, Sira Josepha Bankse a mj. přeložil mnoho prací z francouzštiny, mezi nimiž nalezneme povídky a memoáry Simone de Beauvoir, či biografii Charlese de Gaullea. I přesto, že vypadal, jakoby přišel z nějakého jiného prostoru, jin! é doby (sám se přiznal, že žil vždy jakoby mimo tento svět, že o jeho současnosti ví pramálo), měl velký úspěch u kritiky. Například Richard Snow v The New York Times o jeho knihách píše jako o „nejlepších historických povídkách, které kdy byly napsány“. David Mamet (publikuje též v Timesech) nazval O'Briana „jedním z největších spisovatelů píšících v anglickém jazyce za posledních 30 let“.
Nakonec jen něco málo k tomu, jak celý projekt vznikl. Film měl svůj počátek 10 let před vlastním natáčením, kdy se legenda hollywoodského světa producent Samuel Goldwyn začal zajímat o možnost převést některé O'Brianovy povídky do filmu poté, co v nich objevil jedinečný kinematografický potenciál. Pokud by se Patrick O'Brian dožil filmové podoby svého díla, troufám si hádat, že by byl více než spokojen.
