Scorsese se narodil 17. 11. 1942 na Long Islandu. Podstatným motivem v jeho díle i životě je téma křesťanství. Původně totiž navštěvoval katolický seminář, jenž ve 20 letech opustil, aby začal studovat film a literaturu na Newyorské univerzitě. Osobní „dotek“ se slovy Písma velmi kontrastoval s jeho každodenní zkušeností s pouličním násilím a bídou v newyorské čtvrti Little Italy, kam se na počátku 50. let přestěhoval se svou rodinou. Toto prostředí ulice se pak stalo ústředním východiskem mnoha jeho filmů.

Scorseseho režijní styl je ve službách příběhu a herců jakoby neviditelný. I přesto se jeho snímky vyznačují nápadnými znaky, k nimž patří výrazné vedení herců. Scorsese dal mnohým nevšední příležitost: za Oscara mu vděčí Ellen burstynová (Alice tu už nebydlí, 1974), De Nirova hvězdná dráha bez filmů jako Zuřící býk (1980), Taxikář (1976), Mafiáni (1990), by se zřejmě vyvíjela výrazně jinak. Scorsese začínal jako střihač, na což ve své tvorbě nikdy nazapomíná. Je ctitelem klasiků ruské montáže, které dodnes nepřestal obdivovat. Montáž mu umožňuje gradaci vnitřního napětí bez zbytečných vnějších akcí, dovoluje občasné zpřeházení časových linií. Velmi promyšleně pak vypráví své příběhy obrazem. Málokdo zachází s kamerou jako on. Složitá obrazová skladba a dynamická kompozice uzavírají diváka splečně s postavami do složitého prostoru vzájemných vztahů. Jeho samotná tvůrčí kariéra má podobnou „stálost" jako u režisérů starého Hollywoodu, kterým se obdivuje: především vyzdvihuje krásný styl Johna Forda (o něm tvrdí, že „znal trik, jak nafilmovat zvířený prach“), vypravěčské mistrovství Howarda Hawkse, obrazovou dokonalost Alfreda Hitchcocka, tvůrčí inteligenci Orsona Wellese. V rámci dnešního Hollywoodu patří Scorsese mezi ty nejnáročnější autory, nikdy nevynáší levné jednoznačné soudy a lekce o pokušení a pokoře. Jeho filmy často tvrdě napadala cenzura pro vypjatě krvavé násilnické scény. Scorseseho přitom můžeme vidět jako „nejkatoličtějšího“ hollywoodského režiséra, na jehož filmy uvaluje klatbu paradoxně sama církev (viz jeho největší, nezamýšlený skandál jeho kariéry s filmem Poslední pokušení Ježíše Krista, 1988).

Scorsese se na přelomu 60. a 70. let věnuje pedagogické činnosti, krátký čas je členem avantgardní skupiny nezávislých filmařů, točí raklamní klipy, jako střihač se spojuje s radikálně laděnými „nezávislými“ filmaři, kdy má lví podíl na kultovním dokumentu Woodstock. Jako čtyřiadvacetiletý se prezentuje svým autobiografickým debutem Kdo to klepe na mé dveře? (1968), kde v začínajícím Harveym Keitelovi objevil ideální alter ego (později se jím stane Robert De Niro). Hrdinou filmu je italoamerický mladík, kterému vztah k dívce z lepší rodiny komplikuje přísná katolická výchova. Příběh se odehrává v prostředí newyorské Little Italy a Scorsese v něm zúročil autorské impulsy z Evropy (francouzská nová vlna), s estetizovaným „pouličním realismem". Poté se pokusil prorazit do Hollywoodu, kdy v produkci Rogera Cormana natáčí komerční gangsterku o vlakové lupičce Boxcar Bertha (1972). Následuje první vyhraněný autorský snímek Špinavé ulice (1973), kde se objevuje začínající Robert De Niro. Film ukazující prostředí ulice jako živel nuzáckých italoamerických snílků ho rázem proslavil. Snímek Alice tu už nebydlí (1974) je příběhem ženy, která se snaží emancipovat. Ve stejném roce natáčí dokument věnovaný vlastním rodičům Italianamerican.

Podle scénáře Paula Schradera tvoří film, jenž získal Zlatou palmu v Cannes: Taxikář (1976). Příběh frustrovaného vietnamského veterána, který brázdí newyorské ulice, které jsou pro něj světem zlé noční můry, patří mezi nejvýznamější americké snímky 70. let. Tragický hrdina Travis po válečných zážitcích nemůže spát a ve svém taxíku propadá do noční hrůzy samoty a šílenství. Divák pozoruje nemocný svět newyorských ulic jeho očima. Tento subjektivní pohled je jednou z nejmocnějších zbraní Scorseseho: divák ztotožněný s hrdinu prožívá ty nejbizarnější příběhy. Temně podmanivý film se dostává do divákova podvědomí pomylými jízdami. Hrdina svůj pád do hlubin duševní nemoci „zpečetí" krvavým činem, který však není pobídkou publiku k násilnému vyřizování účtů. Je pouze logickou součástí toho, co chce hrdina zničit. Režisér jasně deklaruje svou nedůvěru k takovým radikálním skutkům: je to vidět v ironii a v potřebě nešetřit publikum před krvavými scénami. Poté vytváří film, v němž se pokouší evokovat éru velkých zábavných orchestrů 40. let New York, New York (1977). Poslední valčík (1978) je celovečerní dokument o Dylanově skupině The Band.

Zuřící býk (1980) ukazuje cestu profesionálního boxera Jakea La Motta (Robert De Niro), který usiluje o titul a nakonec neoddolá nátlaku podsvětí a svůj sen o vyzyvatelském zápase vymění za zfalšovaný výsledek Po sázkovém podvodu začíná jeho úpadek, ačkoliv vyhraný titul vede boxera na výsluní. Jeho bývalé krédo se mění v zoufalou snahu aspoň v ringu nepadnout nikdy na zem: prohraný zápas se tak mění v krvavá jatka.

Méně úspěšný film Král komedie (1982) zobrazuje hrdinu, který je ochoten udělat cokoliv pro svůj sen, a tak provede s psychopatickou přítelkyní zpackaný únos, aby získal vytoužený výstup v televizní show svého moderátorského idola. Se zatčením se však dostává i obrovský úspěch. Film je krutým výsměchem, popírá klasické role hrdiny a antihrdiny. Po černé komedii Po zavírací době (1985), adaptuje Tevisův román ve filmu Barva peněz (1986), který můžeme pojmenovat jako „kulečníkové drama". Následující film vyvolal polemiku po celém světě. Poslení pokušení Ježíše Krista (1988), adaptace románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný, byl Scorseseho dávný projekt. Scorsese vytvořil evangelickou variaci, kde Ježí Kristus není světcem, ale obyčejným mužem, který musí na vlastní kůži protrpět bloudění i pokušení, aby se mohl stát něčím víc než člověkem.

V roce 1990 natáčí s Robertem De Nirem snímek Mafiáni, který komentuje takto: „Gangsteři mě vždy morbidně přitahovali: a bez ohledu na otcovy domluvy, byli někteří mými vzory!“. Rok předtím přispívá svou povídkou Lekce života do povídkového filmu New York stories. Mys hrůzy (1991) je remakem, kde můžeme oproti původnímu filmu vidět zneklidňující posuny v interpretaci charakterů a přemíru násilných scén. Protagonistou je váhavý advokát Sam Bowden, jenž s pomocí své lepší polovičky (Jessica Langeová) zvítězí nad pomstichtivým trestancem Maxem Cadym.

V dalším filmu Věk nevinnosti (1993) zpracovává román Edith Whartonové. Zachycuje v něm New York na přelomu století, zánik vznešeného světa konvencí vyšší společenské třídy. V dalším filmu zase zobrazuje zánik konce jedné epochy heren v Las Vegas s Robertem De Nirem v hlavní roli: Casino (1995).

Roku 1997 natáčí Kundun, film, pro který je příznačná zneklidňující, až nepříjemná rozpolcenost mezi hollywoodským náboženským životopisem a niternou meditací o víře, ztrátě a transcendenci. Další snímek Počítání mrtvých (1999) je příběhem, zachycující 48 hodin života lékařského záchranáře, který je pronásledován vzpomínkami na ty, které nedokázal zachránit. Je to adaptace částečně autobiografického bestselleru Josepha Connellyho. Opět se zde objevuje důvěrně známé prostředí newyorských ulic, v hlavním hrdinovi můžeme spatřit paralelu s hrdinou z filmu Taxikář. Roku 2002 pak dotváří svůj „celuloidový portrét New Yorku“ filmem Gangy New Yorku, pojednávající o městských slumech 19. století.