Český producent a režisér Václav Marhoul se chystá v roce 2006 natáčet v Africe film z druhé světové války, podle románu Rudý odznak odvahy od Stephena Cranea.
Čeští a slovenští vojáci bojovali za druhé světové války nad na všech myslitelných frontách: Nejen v Rusku ve Svobodově armádě, v anglických leteckých perutích, ale ocitli se dokonce v Tichomoří a rovněž v afrických pouštích, zvláště v lítém zápolení o libyjský Tobruk. Tato účast patří k aktivitám téměř zapomenutým – je proto velkou zásluhou producenta a režiséra Václava Marhoula, že ve snímku Tobruk se chystá oživit dávno zasuté události.
Marhoul není prvním, kdo se do těchto končin vypravil. Před bezmála čtyřiceti lety natočili stejnojmenný film Američané. Dokonce jedem film vznikl i v české produkci. Byla to Oáza (1972) Zbyňka Brynycha, natáčená ovšem na úsvitu normalizace kdesi v turkmenských pouštních pustinách poblíž Kaspického moře. Marhoul nepočítá s davovým rozměrem a šiky válečné techniky, hodlá upřednostnit komorní pojetí a soustředit se na zhruba desítku mužů, kteří se ocitnou v ohrožení. Příběh se odehrává v roce 1941, kdy válečný střet bude pouhou epizodou v dlouhotrvající válce, jejíž konec pro hrdiny příběhu zůstává v nedohlednu.
Jednotku netvoří pouze Češi a Slováci: měli by se v ní vyskytovat i další národnosti, vedle Poláků i Angličané. Rozdílné národnosti, rozdílné mentality i rozdílná psychická odolnost povedou k tomu, že větší pozornost bude věnována rozporům a střetům uvnitř mužstva nežli válečným výjevům, které ovšem také nebudou chybět. Režisér však bojové operace hodlá nazírat výhradně z pozice obránců, takže italští útočníci zůstávají téměř nespatřeni, hrdinové se s nimi neocitnou v bezprostředním kontaktu. (V Africe dominovaly italské jednotky, činící se na rozsáhlá území koloniální nárok.) Nepřítel se tak mění v sice sotva spatřenou, anonymní, zato však až příliš hmatatelnou zabijáckou sílu.
Marhoul zamýšlí do filmu obsadit méně známé tváře, které přitom zastoupí široké věkové rozpětí. Nehodlá však použít neherce, protože aktéry čeká náročná herecká práce – jednotlivé postavy mají procházet všelijakými změnami, vykazovat příznaky stresu, strachu i sebevražedné unáhlenosti. Režisér prozradil, že několik měsíců pátral ve válečných archiv, vyptával se i pamětníků. Zjistil zajímavé údaje, např. že značnou část jednotky (s postupem bojů prý až poloviční) tvořili vojáci židovského původu. Vypátral, že ani boj proti společnému nepříteli a ustavičné ohrožení nezchladil antisemitské nálady, dokonce docházelo k pogromům. Zdalipak film počítá i s tímto motivem?
Zaměření příběhu vylučuje, aby se plenérové záběry natáčely někde jinde než v autentickém prostředí (v příznivějších ateliérových podmínkách by mohly vznikat jedině interiérové výjevy, zvláště pak v prostorově stísněných pevnůstkách). Štáb filmu objel již několik afrických zemí, aby zjistil podmínky pro práci. Natáčení v Libyi se ukázalo neschůdné, ale podrobné obeznámení se se skutečným Tobrukem a vyhotovení podrobné dokumentace poskytlo základ pro chystaný projekt.
Podobné nesnáze se vyskytly i v Sýrii či Egyptě. Filmařům se nedařilo nalézt vhodná místa, která by současně byla dobře dostupná. Obtíže mohlo způsobovat i málo rozvinuté zázemí, stěží schopné zajišťovat odpovídající služby. Jinou překážkou byly společenské a politické poměry, problémy by mohl působit i pohyblivý postní měsíc ramadán; natáčení se pravděpodobně „strefí“ právě do něho. V létě v seferní Africe natáčet nelze kvůli příliš vysokým teplotám.
Posléze vybral Marhoul Maroko, které má hodně zkušeností se zahraničními produkcemi. Ostatně tam vznikly velkofilmy jako Hvězdné války nebo Království nebeské. Marhoul však nehodlá výpravností svého filmu ani v nejmenším konkurovat zmíněným titulům...
Doufejme tedy, že tedy nový (snad i mezinárodní) projekt uspěje a že jej spatříme na plátnech kin.
