Diváci mají rádi, když k pokladům vede spleť tajemných náznaků, které hledači musí rozluštit (viz módní hit Šifra mistra Leonarda). V novém českém snímku Maharal - Tajemství talismanu pátrači usilují o údajný zdroj neslýchané síly i moudrosti, střeženým tajemným strážcem – Golemem.
Příběh začíná na počátku 17. století. Umírající židovský mudrc Jehuda Löw svěří dvěma vyvoleným tajemství; podaruje je vzácným rukopisem i návodnými modloslužebnými předměty, jež umožní nalézt ukrytý poklad Rudolfa II. Prorokuje, že za čtyři století dojde ke střetu Dobra a Zla. Přeneseme přes nacistickou okupaci, abychom zakotvili v přítomnosti v čase nedávných zničujících povodní, (ty ovšem sledujeme jen v televizním vysílání, na jejich případnou rekonstrukci už přece jen nezbývaly peníze ani dovednost). A tehdy se znovu vynoří ona tajemná kniha Via Lucis (Cesta světla) – hlavní hrdinka ji objeví v antikvariátu.
Režisér Pavel Jandourek se – za přispění scenáristů Martina Bezoušky a Václava Holance – pokusil vytvořit tuzemskou verzi fantasy. Rozpoznáme inspiraci Indianou Jonesem, mnoha americkými předobrazy literárními i filmovými. I tady se snoubí historická realita se smyšlenkami, vydávanými za realitu. Jenže na vytvoření skutečně sugestivní iluze se jaksi nedostává sil: čím více chce film ohromovat tajemnem, tím směšněji vyznívá (viz průběžně přítomné kamenné figury, co chvíli vstupující do obrazu). Diskutování hrdinů nad příznaky vedoucími k pokladu nemá daleko k cimrmamnovským seminářům. Sebevražedně podnikavá trojice děti se nejprve po boku dospělých a posléze na vlastní pěst ujímá pátrání. Vypraví se dokonce na jihočeský hrad Zvíkov, ale převážně se vše odehrává pohybují v pražské židovské čtvrti. Ve finále se s hrdiny podíváme i na půdu starodávné synagogy i do spletité kanalizace.
Kromě zvídavých dětí (Tomáš Materna, Adriana Neubauerová, Matyáš Valenta) svedli autoři dohromady různorodou skupinku zájemců o záhady minulosti: mladou historičku Kristinu (Bára Seidlová), slovenského badatele Martina (Maroš Kramár) i čechoamerického archeologa-amatéra Cohena (Bořivoj Navrátil). Podezírají se navzájem (však se také oba pánové navenek prezentují v podivných, bezmála zločineckých obrysech) než pochopí, že mají společný cíl: zabránit, aby vzácný nález padl do nepovolaných, zištných rukou.
Film si pohrává s nepřirozenými, magickými jevy, avšak často je odsouvá na okraj příběhu. Hmatatelné ohrožení Zlem se v podobě jednoho skrývajícího se padoucha vytrácí, neboť dotyčný vykuk sotva ohrožoval svět či Prahu, jen se chtěl zmocnit vzácné památky, kterou ovšem mohly zachránit jedině nevinné děti. Všelijaké nelogické skoky v provázanosti vyprávěného příběhu nejspíš vznikly krácením (jak se třeba onen vzácný rukopis ocitl v antikvariátu, když měl být střežen?). Nemluvě o tom, že hustě popsané mohutné knihy nakonec není zapotřebí, když správné sestavení nástrojů ukazujících k pokladu lze zvládnout i bez nápovědy.
Režisér Jandourek si usmyslel, že vytvoří napínavou (místy i verbálně nadsazenou) podívanou pro děti – právě ty přebírají iniciativu a v posledku zachraňují ne zcela prozíravé dospělé. Převrací tak obvyklý stereotyp, kdy bdělí dospělí zachraňují příliš zvídavá děcka. To je ovšem snad jediná zásluha; ve srovnání s jinými podobně laděnými snímky pro děti a mládeži film jako celek notně pokulhává. Vnější vizuálnost akcí až vadí, kameraman Asen Šopov totiž vytvořil svého druhu pohlednicové obrázky starobylých pražských koutů, čerpající z okouzlení židovským odkazem i dochovanými předmětnými reáliemi. Odtud zřejmě pramení rádoby ozvláštňující pohyb prudce se vzdalující kamery.
Samotný příběh a jeho zpracování zůstávají v mnohém řekněme dětinské, v inscenačním uchopení pak „umolousané“, upozorním alespoň na selhávající zarámování příběhu kulminujícími povodněmi, kde televizní obrazovka s reportážemi nepřesáhla rozměr kulisy. Vzniklo dílo – domnívám se neujasněné – syžetově roztěkané a nespojité, prosycené motivickými schválnostmi. Pokukuje po zdánlivě osvědčených modelech, aniž by jim dokázalo vdechnout původní bezprostřednost. Platí to i pro jednotlivé postavy, které zůstávají ploché, jakoby hranaté, zahrané bez sebemenšího charismatu, jakoby ochotnicky. Divím se, proč nedůstojné, ba pitvorné epizody přijaly takové osobnosti jako Josef Somr nebo Radovan Lukavský, nemluvě o Miroslavu Táborském nebo Matěji Hádkovi, kteří mohou posloužit jako příklad bezradnosti nad naprosto prázdnou figurou.
