Už jsme viděli řadu filmů, které se zabývaly fascinací kamerou - ať již to byl Peeping Tom v podobě psychothrilleru nebo satiricky zacílený polský snímek Amatér, který vyprávěl o domáckém natáčení, které přivedlo hrdinu ke společenské angažovanosti. Též lze zmínit americký snímek Sex, lži a video nebo Americkou krásu. Francouzský snímek Má kamera a já se pohybuje převážně v soukromé sféře, celé vyprávění se skládá výhradně z úryvků amatérských záznamů, které samotářský Max (Zinedine Soualem) zprvu pořizuje na amatérský film Super 8 a později na video, včetně opakujících se reklamních upoutávek na hrdinovu videofirmu, nabízející pořízení jakéhokoli vzpomínkového záznamu. Její otáčející se logo ostatně provází většinu scén. Naplnění mystifikace s jakoby autentickými záznamy je tak dokonané.
Zařazené snímky zachycují nejen prchavé imprese (třeba okouzlení přírodou), ale také nějaký mikropříběh, dotýkající se různých, většinou nenaplněných tužeb: připomínám aspoň marné počínání venkovana, jenž marně přesvědčuje stařenku, aby do kamery promluvila, posléze vyjde najevo, že by rád měl zaznamenán proces pečení jeho oblíbeného jídla. Též lze zmínit dopadem cynickou sekvenci se znepřátelenými sourozenci, které ke vzájemnému smíru nepřiměje ani smrt. Herecky není snímek příliš nápaditý, byť si všimneme snahy postihnout rozdíly mezi přece jen stylizovaným vystupováním před kamerou (i několikeré při různých verzích téhož šotu) a mimo ně, i když stále při zhuštěné kameře.
Max je natáčením doslova posedlý už od dětství, ani na chvíli kameru neodloží (s výjimkou vlastních milostných zážitků - a to v jednom případě přístroj vypne partnerka). Hledáček kamery se stává jeho okem, skrze něj pozoruje svět kolem sebe, jehož spodobnění nepřetržitě provází svými postřehy, dokumentuje trapasy i úspěšné okamžiky. V takovém případě lze stěží uvažovat o nějakém cíleném herectví, postava hlavního hrdiny se skládá spíše zprostředkovaně z množství autonomních plošek, v nichž se postupně představuje.
Podle mne však přemíra verbální vaty vyprávění spíše škodí. Max se seznámí s nevidomou dívkou a okouzleně zaznamenává každý její pohyb, v detailech bloudí po jejím těle, věnuje se jejímu potápění ve vaně. Když si děvče zvolí za svého přítele stejně postiženého muže, maniakálně je s kamerou u oka sleduje a natáčí jejich intimnosti (aniž, což je s podivem, milenka cokoli tuší), dokud svým počínáním neupoutá ostatní slepce, kteří jej jednoduše zbijí. Tehdy si Max přisádruje kameru ke zlomené ruce a pokračuje ve svém podnikání. Lékař později může konstatovat jen nezvratné ochrnutí postižené ruky..
Skutečnost, ze přihlížíme amatérským záběrům, režisér zvýrazňuje obrazem právě padající či jinak se pohybující kamery, případně mžikovým zadrhnutím pásky apod. Posedlost "tím, co bylo" prozrazuje i užití strýčkových, ještě černobílých, amatérských filmů, které se vracejí do minulých desetiletí. Max skrze své záznamy vyjadřuje svůj vztah k ostatním lidem, svá očekávání i zklamání. Je to svého druhu jistě posedlost, snad mánie (však jej bratr zpola starostlivě, zpola výsměšně posílá k psychiatrovi), i když prozatím neškodná. Film se tváří jednou nezávazně, jindy koketuje s bezmála dojemnou osudovostí, avšak vesměs celé vyprávění zůstává v poloze sice nápadité, ale mělké a nenáročné hříčky, která nevyužila naslibovaných možností.
