Jak moc bratři Coenové milují film, dokládá hned úvodní scéna jejich jedenáctého snímku Lupiči paní domácí: z každého jejího okénka je znát, jak láskyplně si vychutnávají přílet „poeovského“ havrana na ďábelsky rozšklebený chrlič na mostě. Ostatně, jak se v závěru ukáže, havran bude mít důležitou roli v této absurdní komedii o falešném profesorovi latiny a řečtiny, jenž si najme byt v domě černošské vdovy, aby mohl ve sklepě nacvičovat chrámovou hudbu se čtyřmi spoluhráči. Korpulentní žena ale netuší, že libozvučné tóny se linou pouze z magnetofonu a že za fasádou „hudebníků z renesančních časů“ se skrývají odborník na výbušniny, specialista na kopání tunelů, ťulpas na hrubou sílu a „muž uvnitř“. A že vedeni fikaným profesorem chystají grandiózní loupež v lodním kasinu, k jehož trezoru si ze sklepa prokopávají tunel. Když paní domácí jejich plány odhalí, nezbývá zlodějským nemehlům nic jiného než „nechat ulpět skvrnu zločinu na čísi duši“ a pokusit se milou starou dámu odstranit.
Víceméně v každém snímku bratří Coenů lze najít předobrazy z klasických filmů. Pohádkové retro Záskok imitovalo snímky Howarda Hawkse (Jeho děvče Pátek, 1940) a Franka Capry (To je John Doe, 1941), trestanecká „odysea“ Bratříčku, kde jsi? skládala poctu Sturgesově filmu Sullivanovy cesty (1941) a romantická komedie Nesnesitelná krutost se inspirovala Lubitschovou jiskřivou zlodějskou veselohrou Útěk z ráje (1932), máme-li jmenovat s novým filmem žánrově nejvíce spřízněná dílka. V případě filmu Lupiči paní domácí však bratři Coenové natočili přímo remake (v originále stejnojmenné) britské černé komedie Pět lupičů a stará dáma. Ta vznikla v roce 1955 s Alecem Guinessem, Peterem Sellersem a Herbertem Lomem, v režii Alexandera Mackendricka. Přizpůsobili si ji natolik k obrazu svému, že diváci, kteří původní, v ateliérech v Ealingu vytvořenou komedii neznají, mohou film považovat za originál.
Z původního, na Oscara nominovaného scénáře Williama Rose, si Coenové vybrali vše, co se hodilo (jde o jistou variaci na jejich oblíbené téma zpackaného zločinu; objevilo se již ve snímcích Zbytečná krutost či Fargo). Základní dějovou osnovu ponechali shodnou s původní „loupeží na jemný anglický způsob“. Ačkoli příběh přesunuli z Londýna na baptistický americký Jih, zachovali mu určitou retro atmosféru. Vše ostatní přepracovali: charakterové rysy postav proměnili (jak je v jejich filmech – počínaje Big Lebowským – trochu neblahým zvykem) v galerii neskonale bizarních a excentrických figurek, jež musejí být k popukání za každou cenu a v každou chvíli. Tom Hanks jako šarlatánský profesor dokáže díky květnaté mluvě vybruslit z každého maléru. Je okouzlující, nabízí se však otázka, zda by příběhu neposloužila spíše umírněnější kreace v duchu Aleca Guinesse. Jadrněji je pojatá i figura „paní domácí“ - ztvárnila ji černošská herečka Irma P. Hallová. Profesorovi nemotorní parťáci fungují spíše jen jako záminky pro coenovské naschvály.
Díky tak přemrštěně vyprofilovaným postavičkám je snímek hodně legrační, i když Coenové občas příliš tlačí na pilu (opakující se projevy „syndromu podrážděného střeva“, nebo sexuální narážky na obstarožní přítelkyni jednoho ze zlodějů). V některých momentech se začínají i opakovat (najdeme tu variaci morbidního „inhalačního“ gagu z filmu Nesnesitelná krutost). Na druhou stranu však Coenové dokáží diváky zasypat žertíky tak báječnými, že jim nakonec odpustíte, že často využívají postupy osvědčené v minulosti (příkladem je temperamentní gospelová hudba, jíž je film proložen; nemá tentokrát k příběhu – na rozdíl od snímku Bratříčku, kde jsi? – žádné vazby). Zejména úvodní scény, představující partičku břídilů, srší absurdně odzbrojujícími gagy (psík při natáčení reklamy zkolabuje v plynové masce) či hravými vizuálními nápady (dění na fotbalovém hřišti kamera snímá z – maskou „zadrátovaného“ – pohledu hráče, jemuž po každé srážce se soupeřem a následném pádu na zem vyletí nohy vzhůru jako na houpačce).
Kdyby bratři Coenové natáčeli Lupiče paní domácí před deseti či patnácti lety, vznikla by z nich zřejmě černočerná zlodějsko-vražednická šaráda na hranici cynismu a výsměchu. Takto to je „jen“ roztomile extravagantní fraška, která plně počítá s multiplexovým publikem a poněkud nestřídmě se opájí řadou pitvorně svévolných dialogů a odboček. Nicméně navzdory tomu, že Lupiči paní domácí určitě nepatří k nejzdařilejším snímkům bratří Coenů, jistě se zařadí mezi ty nejlepší letošní hollywoodské komedie.
