Luc Besson byl hostem 41. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, kde uvedl českou premiéru svého nejnovějšího snímku Angel-A.
Muž, který rozdělil filmovou Francii na dva takřka nesmiřitelné tábory – režisér a producent Luc Besson. Podle jedněch přivedl mladou generaci do kin a obnovil tak zašlou slávu francouzské kinematografie, podle druhých neodvratně pošpinil její dobré jméno. Stejně jako mnozí z amerických režisérů, které tak obdivuje, i Besson odmítá být spojován s uměním – říká, že jen vypráví příběhy, které by sám chtěl jako divák vidět. Neštítí se těch nejpokleslejších filmových žánrů, od krimi až ke sci-fi, přes „americky“ dokonalou filmařinu však v jeho snímcích Hollywood nepoznáváme – Besson jemně rozrušuje žánrová pravidla a baví se tím, jak diváka přechytračil.
Narodil se 18. března 1959 v Paříži o světě filmu však dlouho neměl ani potuchy. Vyrůstal totiž na malém řeckém ostrůvku a v Chorvatsku, kde se jeho rodiče živili jako instruktoři potápění. Už tady Besson získal vášeň pro svět pod mořskou hladinou, do kterého se později ponořil v dramatu Magická hlubina i celovečerním dokumentu Atlantis. Ani od popkultury zcela odříznut nezůstal; zaujal jej hlavně svět comicsu a rodokapsu. Kouzlo filmu malý Luc objevil až v jedenácti letech, když se rodina vrátila zpět do Francie – domácí vzory ho však příliš neoslovily: kinematografie se pro Bessona zrodila s dílem Francise Forda Coppoly, George Lucase či Martina Scorseseho. Až do svých sedmnácti snil o dráze oceánologa, vážná nehoda při potápění a následné zdravotní komplikace však rozhodly jinak. A tak Luc Besson sáhl po náhradní variantě – stal se filmařem.
Pokusy získat „seriózní“ filmové vzdělání selhaly na obou stranách Atlantiku, Besson se tedy vydal cestou samouka. V roce 1981 založil vlastní produkční společnost, v níž připravil krátký sci-fi snímek L'Avant dernier. Už tehdy se prvně setkal s hudebníkem Erikem Serrou a hercem Jeanem Renem, kteří se měli v letech následujících stát Bessonovými věrnými souputníky. Všichni tři se nemohli nesejít také při natáčení celovečerního filmu Le dernier combat (1983), navazujícího na Bessonův debut. Život v poušti a násilí jako jediný komunikační nástroj – takovou budoucnost věští snímek hrstce přeživších mužů (ženy jsou ukrývány jako nejcennější poklad). Nového talentu vstupujícího na francouzskou filmovou scénu si tehdy všimla pouze hrstka zasvěcených, Besson však už měl v zásobě jiný, jen trochu o méně bezútěšný snímek – stylizované krimi Podzemka (1985). Příběhem samotářského zlodějíčka Freda (Christopher Lambert), který se před policií skryje v tunelech pařížského metra, Besson završil své pesimistické období a milionům diváků ohlásil zrod nové režisérské hvězdy.
Také svým dalším filmem zamířil Luc Besson pod zemský povrch, podzemku však vystřídal oceán. Patrně nejosobnější z jeho děl Magická hlubina (1987) obsahovalo řadu autobiografických prvků, když vyprávělo o dvojici závodních potápěčů Enzovi (Jean Reno) a Jacquesovi (Jean-Marc Barr). A o jejich rivalitě tak silné, že přešla v přátelství na život a na smrt. Možná to byla Bessonova nostalgie po světě pod hladinou, co se podepsalo na melancholickém náladě snímku, jehož divák si přeje jediné: sestoupit společně hrdiny mezi delfíny a nikdy už se nemuset vrátit zpět. Do podmořských hlubin zavítal Besson ještě jedenkrát, v dokumentární eseji Atlantis, hledající paralelu mezi životem v moři a naší civilizací. Režisérova snaha představit podivný vesmír pod hladinou, v němž byl kdysi on sám tak trochu doma, ve spojení s řadou jedinečných záměrů a kongeniální hudbou Erika Serry dala vzniknout jednomu z nejlepších Bessonových filmů.
Nejvíce se svým americkým vzorům Besson přiblížil v letech devadesátých, kdy si pohrával s krimithrillerem. Toto období započal snímkem Brutální Nikita (1990) s Anne Parillaudovou jako feťačkou, jež se pod nátlakem stává zabijákem ve státních službách. Besson zde poprvé staví do centra dění ženu a poprvé svému hrdinovi dopřává alespoň vidinu šťastné budoucnosti. V následném thrilleru Léon (1994) s Jeanem Renem pak oživuje dalšího samotáře a zároveň dalšího zabijáka – tentokrát vede cesta k vykoupení z hříchů minulosti přes pomstu na vrazích rodiny malé Mathildy (Natalie Portmanová). Vyvrcholením Bessonovy dráhy měla být dvacet let chystaná a v roce 1997 natočená sci-fi Pátý element. Měla být, ale nebyla. Jestliže do dvou předchozích režií šel s pečlivě připraveným scénářem, pak tentokrát zůstalo jen u Bessonovy příslovečné hravosti, která hýří efektními nápady. Další příběh ztracence (Bruce Willis), jemuž vpadne do života osudová žena (Milla Jovovichová jako dokonalá bytost Leeloo), byl tentokrát přehlušen barvitým světem daleké budoucnosti, který režiséru umožnil citovat z oblíbených sci-fi filmů, od Blade Runnera po Hvězdé války.
Přes režijní (nikoli však komerční) nezdar Pátého elementu si Besson udržel postavení tvůrce, jenž si může dovolit zfilmovat jakýkoli námět, na který si ukáže. Proto když přišel s ideou znovu natočit příběh francouzské národní mučednice svaté Jany, nikdo nepochyboval, že nápad dotáhne až do konce. Velkou výzvu však Besson pojal hlavně jako epický velkofilm a jeho Johanka z Arku (1999) – opět s Millou Jovovichovou – neohrozila věhlas předchozích zpracování téže legendy od Carla T. Dreyera (Utrpení Panny orleánské, 1928) a Roberta Bressona (Proces Jany z Arcu, 1962).
Hollywood do svých řad lanařil Bessona nesčetněkrát, on však zůstal Franci věrný. A studiové velkoprodukci, valící se ze Spojených států, se odhodlal postavil čelem. Od roku 1997 totiž stojí v čele vlastního filmového studia EuropaCorp. A nutno poznamenat, že si dílka z Bessonovy „továrny na film“ s americkou produkcí pranic nezadají. Zároveň ale platí, že většina z nich – ať už je to trilogie krimikomedií Taxi (1998-2003) nebo třeba remake historického dobrodružství Fanfán Tulipán (2003) si svého diváka našla.
Po neúspěchu s Johankou se Luc Besson věnoval hlavně svému studiu a zdálo se, že na režii zanevřel. V roce 2005 se ale připomněl romancí Angel-A. Bessonovo oblíbené téma setkání smolaře Andrého (Jamel Debbouze) s andělskou dívkou (Rie Rasmussenová) především opěvuje taje žen a kouzlo Paříže, návrat velkého režiséra se však zatím nekonal. Besson, který se kdysi zapřísáhl, že zrežíruje pouze deset filmů, se svému limitu rychle blíží – ohlášenou metu dovršuje s dětskou komedií Arthur a Minimojové, kombinující živé herce s animací. A, popravdě řečeno, byl by to neslavný konec slavného filmaře. Obdivovatelé Luca Bessona snad ale stále mohou doufat, že se někdejší zlaté dítě francouzského filmu ještě nejednou vzepne k velkému režijnímu výkonu. Jeho osvědčení spolupracovníci, k nimž ho za ta léta poutá přátelský vztah – vedle Jeana Rena a Erika Serry jsou to kameraman Thierry Arbogast, výtvarník Dan Weil a scenárista Robert Mark Kamen – se mu v tom určitě pokusí být nápomocni.
Jako producent se Luc Besson mimo jiné podílel podílel na: sociálním dramatu režírujícího Garyho Oldmana Nil by Mouth (1997); komediální tetralogii Taxi (1998), Taxi, Taxi (2000) Taxi 2003 (2003) a Taxi 4 (2006); krimikomedii s Jeanem Renem Wasabi (2001); kung-fu filmech s Jetem Li Polibek draka (2001) a Utržený ze žetězu (2005); historické komedii Blanche - královna zbojníků (2002); akčním dramatu Ong-Bak (2003); automobilovém dramatu Na plný plyn (2003); krvavém hororu Noc s nabroušenou břitvou (2003); remaku dobrodružné klasiky Fanfán Tulipán (2003); akčních thrillerech Kurýr (2002) a Kurýr 2 (2005); krimithrilleru Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy (2004); dramatu 3 pohřby (2005); gangsterce Guye Ritchieho Revolver (2005); „dámském“ westernu Sexy Pistols (2006); krvavém hororu Hranice smrti (2007).
