Deset dní před nechvalně nejslavnějším datem tohoto tisíciletí měla v Japonsku premiéru celovečerní animé Lovec odměn (Cowboy Bebop: The Movie/ Cowboy Bebop: Tengoku no tobira), odvozená od stejnojmenného televizního seriálu. Snímek si zaslouží pozornost především pro chutně zpracované akční sekvence, voňavé atmosféry a křupavé dialogy. Anorekticky útlý střelec Spike Spiegel, námořnicky drsný Jet Black, šarmantní Faye Valentine a dětsky rozpustilá Ed se psem Einem se živí lovem zločinců. Místo fazolí se zbytkem slaniny, nebo špaget s červenou se ale do úmoru ládují instantními nudlemi. Je jednoduše krátce před Halloweenem roku 2071 a nikdo si už možná nepamatuje, jak chutná pravá slanina, i když fazole ještě stále existují…
Rasheed: „Kalabarské boby (Puchýřnatec jedovatý (Physostigma venenosum)) nedoporučuji. Používají se k tomu, abyste zjistil, zda je vám žena nevěrná. Nevinné je okusí jednou: zadusí se a vyplivne je. Ale ty vinné jedí opatrně a pomalu. Tehdy začne jed fungovat a ona začne brzy řvát bolestí.“Je jasný den a Spike si ve své létající kraksně nad Marsem právě otvírá další balíček… když na dálniční tepně v centru města vyhodí kdosi do vzduchu cisternu. Do vzduchu se dostane smrtící virus a sanitky nestačí odvážet mrtvé bytůstky.
Ve strachu z mnohem rozsáhlejšího útoku je na útočníky vypsána ohromná odměna: 300 miliónů woolongů. A to zaujme i Spikea.Podezřelým se zdá být jistý Vincent Volaju, padouch s vizáží Boba Dylana (původně uvažovaný anglický název filmu také zní: Cowboy Bebop: Knockin‘ on Heaven’s Door), který má být ale už deset let mrtvý.
Členové týmu se vydávají na lov, každý na vlastní pěst. Spikeovi se do cesty brzy připlete tajemná kráska s velikými rty a magnetickým jménem Electra, která se stává hrdinovou hlavní spojenkyní a mnohem důležitěji také divákovým idolem, neboť poněkud strhaná Faye je promptně po Elektřině entrée uklizena do pařátů zlosynových…
Shinichirô Watanabe (režisér příhod Kid's Story a A Detective Story z pásma Animatrix) si libuje v kombinaci sci-fi a kovbojské estetiky (kromě samozřejmých televizních vstupů především všechny ty podhledy zezadu na rozkročené nohy). V pasáži s Racheedem v arabské čtvrti se režisérovi zase jemnými detaily a dlouhými záběry daří navodit exotickou atmosféru tak, že si bez mrknutí oka vzpomenu na Scottův Blade Runner a Deckardovy patálie ve čtvrtích, kde je možné sehnat kde co - kromě upřímnosti.
Slabinou Lovce odměn jsou (přes název poněkud překvapivě) písně, které by se pro svou fádnost hodily spíše do reklamních spotů.
Vincentova motivace je také trochu problematická, což se vrací v závěrečných pasážích, kdy režiséra od gradace brzdí klopotné dialogy o smyslu všeho toho snažení.
Převládající nálada Lovce odměn je příjemně melancholická, místy skličující a nihilistická – v momentu se schody jak z pařížského Montmartru se Watanabe do divákovy duše dobývá přímo otvírákem na konzervy! Připadá mi pozoruhodné, jak zdařile se japonským režisérům daří animací na plátně rozehrát emoce, které na Západě dnes známe pouze z hraných filmů. Kromě Lovce odměn vzpomeňme na brečící publikum u Hrobu světlušek (Graveyard of Fireflies), nebo sál zmrazený odklepnutou cigaretou v Jin-Rô: kolik smutku, kolik stesku! Ještě zajímavější možná je, že Západ tohle japonské umění obdivuje, ale o vlastní zpracování dospělých citů v téhle vysoce estetické kreslené formě jaksi nestojí.
