Spojení kreslených postaviček (nebo loutek) s hrou živých herců přitahovalo filmaře odjakživa. V Sovětském svazu dosáhl již ve 30. letech velkého úspěchu Alexandr Ptuško s Novým Gulliverem, v Americe experimentoval Walt Disney. V polovině 50. let upoutal Gene Kelly s tanečním triptychem Vyzváním k tanci, jehož třetí povídka bravurně propojila živého herce s animovanou figurou. Průzkum podnikla i československá kinematografie: záhy po skončení války vytvořila Hermína Týrlová protiválečnou grotesku Vzpoura hraček - dřevění či jen papíroví hrdinové tam zaženou zlého nacistu. K novějším pokusům se řadí poetický snímek Motýlí čas, který Břetislav Pojar dokončil v roce 1990.
Zásadní změnu vnesla teprve možnost využívat počítačovou grafiku. Spojení živého herce s animovanou figurkou (ať již měla navozovat zdání naprosté reality nebo naopak zdůraznit odlišnost kresby) tak získalo novou dimenzi. Animaci se totiž podařilo prolnout přímo do reálného obrazu, animované postavičky se stávaly rovnocennými partnery svých lidských protějšků, byly rovněž vnímány jako živé bytosti, jen poněkud jiného druhu. Proto jako úžasné zjevení zapůsobila komedie Falešná hra s králíkem Rogerem, kterou natočil Robert Zemeckis. Animované postavičky se zde ocitly v nejužším kontextu s živými herci, lidem dokonce lezly pod kabáty a tvarovaly je podle oblin svého těla. Takové blízkosti se nedočkáme ani v nejnovějším kombinovaném snímku, který přichází do českých kin - Looney Tunes: Zpět v akci.
Režisér Joe Dante (proslavili jej zejména zlomyslní gremlini, přítulná zvířátka, která se ovšem mohla změnit ve všežravé zubaté potvory) se více než jemnostem kontaktu mezi animovanou a živou postavou věnoval vizuálním atrakcím, které souvisejí s prolínáním do různých výtvarných děl i skrytých světů. Autoři nezastírají comicsový charakter, události se hřmotně valí jedna za druhou a hrdinové jsou přesně rozděleni mezi zcela kladné či zcela záporné. Záporní jsou však spodobněni s takovým karikujícím posunem k pomatenosti a směšným smolařstvím ve svých spádech, že jakoukoli nebezpečnost, která stejně byla „pimprlovitá“, úplně ztrácejí.
Pojetí příběhu umožňovalo co nejpestřejší střídání různých prostředí a karambolů v nich. Dvě kreslené figurky, věčně se hašteřící kačer Daffy a králík Bunny (jsou to skutečně protagonisté animovaných grotesek od Warner Bros.), a dva podobně znesváření živí aktéři, propuštěný strážník a příležitostný kasakadér DJ Drake (Brendan Fraser) s tvrdohlavou filmovou producentkou Kate (Jenna Elfmanová), se vydávají zachraňovat svět před bandou zlosynů, kteří chtějí všechno obyvatelstvo proměnit v poslušné opice a potřebují k tomu získat kouzelný diamant. Dante by rád parodoval klišé oblíbeného "záchranného" stylu (k čelným ukázkám náleží třeba cyklus Spy Kids), ale přitom zůstává v jejich zajetí do té míry, že snahy o ironicky zveličující odstup nevyznívají přesvědčivě.
Přitom některé atributy slibovaly více, než doopravdy přinesly. Už jen výchozí nápad, že ve firmě Warner Bros. (ta celý film produkovala!) i kreslené postavičky musí obhajovat diváckou přitažlivost, že i jim hrozí propuštění z práce, v sobě skrývá velké možnosti, žel nevyužité. Zřetelné je to hlavně v nakládání s obvyklými stereotypy, třeba s motivem hrdinova otce-špiona (s okouzlujícím, sebejistým úsměvem jej hraje vysloužilý Bond Timothy Dalton), kterého zlosyni položili na koleje, aby jej přejel vlak (a pro jistotu přidali výbušninu, těžké závaží a navíc kmitající poeovské kyvadlo); neméně hrdinný synek jej na poslední chvílí zachrání.
Ostatně hrátky s všelikými odkazy a drobné mystifikace jsou zde běžné a záleží jen na divákovi, nakolik bude důvtipný při jejich odhalování. Kupříkladu hlavní hrdina jen tak mimochodem prohodí, že je Brendanu Fraserovi natolik podobný, že jej v Mumii zastupoval. Bez větších potíží jistě vystopujeme i připomínku Hitchcockova Psycha v koupelnové sekvenci s trhajícími se závěsy. Nemluvě o tom, že jako reálná figura se zde mihne Batman, jehož supermoderní auto se dočasně stane důležitým dopravním prostředkem.
Dante dbal o ustavičný ruch. Snad v každém záběru se něco senzačního odehrává. V některých případech stojí za pozornost, třeba honička v pařížském Louvru, završená vnikáním do různých, skutečně existujících obrazů (zvláště pobyt v surrealistické scenerii zatřese všelikými jistotami). Jindy jsou to šance spíše promarněné, třeba uvíznutí ve smrtonosné poušti. Avšak navzdory vypravěčské dynamice celé vyprávění postrádá to nejdůležitější - neumí diváka vtáhnout do svých tenat. Takže jsem jen netečně zíral a bavil se jednou více, jindy méně. Ale ono strhující splynutí, jaké jsem zažil u Falešné hry s králíkem Rogerem, se nedostavilo. Dante více dbal na vnější atrakce bezmála pouťového rozměru a podcenil důležitost příběhu.
P. S.: Rozsáhlou studii o animované tvorbě Warner Bros včetně jednotlivých postaviček zpracoval Leonard Maltin v knize Of Mice and Magic, The New American Library, Inc.; New York 1980 (německy Der klassische amerikanische Zeichentrickfilm; Wilhelm Heyne Verlag; München 1991, s. 392-480).
