Irsko je pro nás zřejmě zemí zaslíbenou. Odehrává se tam proslulá písničkářská romance Once, nyní přibylo – místy až psychopaticky vyhrocené – drama Lištičky. Mira Fornay(ová) je natočila v koprodukci Irska, České republiky a Slovenska, za hrdinky si zvolila několik slovenských dívek, které se snaží v Irsku, kam původně přijely za prací, trvaleji zakotvit, nejlépe sňatkem s někým z místních. Režisérka se soustředí na Alžbětu (Réka Derzsi), rozháranou, všemi směry výbušnou bytost, neschopnou ocenit vstřícnost, a její sestru Tinu (Rita Banczi), která se jí marně snaží pomáhat, narážejíc ustavičně na přezíravou, sobeckou vzpurnost, ba zákeřnou závistivost, vztaženou k předpokládanému štěstí někoho jiného.
Alžběta, herecky mistrně vymodelovaná jak v afektovaných pohybech a gestech, tak v umanutě konfliktní mluvě, splňuje příznaky deprivantství, jak je kdysi vytyčil neuropatolog František Koukolík. Citově zakrněla a nikdy nedosáhla dozrálé normality a zodpovědnosti (nebo o ne přišla, jak nasvědčuje traumatizující zážitek, vynořivší se v retrospektivě), vyhasla regulující funkce svědomí, převážila ničivost vůči všemu hodnotově odlišnému.
Lištičky nebudují protiklad mezi sestrami jako střet záporu a kladu, i Tina, herecky neprůkazná a mělce uchopená, různě selhává, vedena touhou „užít si“, když svého nastávajícímu podvádí. Dokonce lze tvrdit, že v prostředí, kde se obě protagonistky (a nejen ony) pohybují, bují pochybné klima, upřené na okamžité uspokojení druhořadých potřeb (to jsou všechna posezení v „cizineckém“ baru se živou slovenskou nebo českou hudbou). Režisérka se převážně věnuje právě přistěhovalecké komunitě, kde také bují xenofobní postoje: například přiopilý Polák, pokoušející se jak Alžbětu, tak Tinu přimět k povolnosti, nadává sprostě a s rasovým podtextem pakistánskému kamarádu, jenž dívky zachrání před dalším násilím.
Alžbětu sledujeme při bludné pouti nočními ulicemi: střídá příležitostná přenocování, bezmyšlenkovitě se vnucuje do přízně případných milenců (promiskuitní černoch s přepychovým autem), až si vyslouží označení za couru. Nedokáže se rozhodnout, co by vlastně chtěla, odmítá si připustit, že ono „vnucování“ je v konečném důsledku kontraproduktivní. Je deptána a sama deptá, jakoby se točíc v nekonečném kruhu. Načrtávaný obraz určitě fascinuje vyhmátnutím jednotlivostí, i když v konečném ztvárnění postřehneme jistou únavnost: monotónně plynoucí dění otupuje divákovu pozornost. Kameraman Tomáš Sysel nasnímal denní i noční ulice jako místa člověku odcizená, byty, jimiž Alžběta prochází, pojednal v omezené barevnosti, zdůrazňuje zašedlou všednost prostředí. Ovšem vypravěčská naléhavost nedosahuje takového stupně, jak by volný sled zjitřených událostí vyžadoval. Navíc Irové samotní jsou posunuti do polohy více či méně kulisovité.
Mira Fornay(ová) zajisté postihla do sebe uzavřenou slovenskou komunitu, do níž se Alžběta nedokáže plnohodnotně zařadit. Dívka, zraňujíc své nejbližší, se zde potlouká jako bezradná šelmička, selhávající ve většině svých odhadů, podobna toulavým liškám, na jejichž výskyt v Dublinu upozorní i náhodně vyslechnutá zpravodajská relace - a poté je spatříme na týchž místech, kudy se pohybuje i Alžběta. Ovšem vytváření jakékoli paralely mezi lidmi a zvířaty (byť název „lištičky“ k tomu svádí) považuji za příliš násilné a nadbytečné. Beznadějný pohled na lidské společenství, v němž se potácí deprivovaná hrdinka, vstupuje do soudobé české produkce jako odlišně utvářená, se zvoleným vyzněním až provokativní výpověď o světě kolem nás. Není ovšem ojedinělý: už před dvaceti lety natočil Václav Křístek nedoceněná Zvířata ve městě o obtížném vstupu do společnosti propadlé nezájmu a letargii. Bližší příbuzné však lze vystopovat také v zahraničí, například u obdobně vystavěných ženských postav v dřívějších filmech Kiry Muratovové (Astenický syndrom) nebo Mika Leigha (Nahý). Jenže Mira Fornay(ová) zatím spíše tápe, ještě nedospěla k výrazové svrchovanosti, jakou ohromují výše zmínění tvůrci.
