V roce 1986 padli v Libanonu do rukou arabských radikálů dva nevěřící z britských ostrovů, nahlížející z protikladných pozic na irsko-anglický konflikt. Jedním byl irský učitel Brian Keenan (Ian Hart), projevující se jako horkokrevný belfastský protestant s republikánskou krví, druhým uhlazený britský novinář John McCarthy (Linus Roache). Oba muži přijeli do hořících ruin Bejrútu z odlišných důvodů. Po zajetí byli posléze společně několikrát přemístěni z menších a tmavších kobek do větších a světlejších cel. Mezi oběma se během pěti let, jež spolu strávili, vytvořilo podivuhodné přátelství na hranici závislosti a sourozenecké lásky. Přispěl k tomu život tváří tvář neustálé hrozbě smrti, ponižování i strašné hygienické podmínky (pobývali často v řetězech či zabandážováni lepící páskou jako mumie).

V uměřeném, ale s patřičným realismem natočeném vězeňském dramatu lze hledat paralely s dnešní konfrontační situací na Blízkém Východě. Jak dokládají novinové titulky, tehdejší prezident Ronald Reagan hovořil o „novém druhu války“, podobně se vyslovil po 11. září 2001 i George Bush Jr. Analogickou rétorikou se vyznačuje do úvodu filmu začleněný plamenný projev Margarety Thatcherové. Arabští únosci své činy „zdůvodňují“ stejně obecnými frázemi jako dnešní muslimští fundamentalisté: „Vaši vůdci zabíjejí náš lid.“ Keenan a McCarty se tehdy – stejně jako současní unesení cizinci – stali politickými vězni pykajícími za (ať již skutečné, či jen domnělé) zločiny, které spáchala společnost, v níž se narodili. Jejich situaci zkomplikovalo navíc to, že Libanon byl v polovině 80. skutečným jablkem sváru: země byla zmítaná dozvuky občanské války mezi prozápadně orientovanými křesťany a muslimy, do které průběžně zasahovali palestinští partyzáni, nadnárodní bezpečnostní sbory, ale i syrská a – za podpory západních velmocí – i izraelská armáda.

Snímek, vycházející z vzpomínkových knih obou vězňů, však nemá ambice vyjadřovat se k problematické politické situaci, jehož řešení je utopeno v oboustranně eskalujícím násilí. Nechce ani spekulovat, kde leží hranice mezi bojovníkem za svobodu a teroristou. O motivech únosců se nic nedozvíme, rovněž ani o výše připomenutých geopolitických souvislostech. Radikálové jsou totiž ukázáni jen z omezeného úhlu pohledu uvězněných. Režiséra Johna Furse především zajímá téměř intimní vztah (nikoli v sexuálním smyslu) obou vězňů, neboť za jiných okolností by zřejmě proti sobě stáli jako odpůrci. Sleduje i postoje k jejich nevyzpytatelně se chovajícím únoscům. S některými z nich se Britové téměř spřátelí. Někteří věznitelé se jim chlubí svými narozenými dětmi (jako by cizinci byli dávnými členy rodiny), jiní se vyžívají v psychickém i fyzickém týrání, další ani netuší, z jakého důvodu k únosu došlo. Jeden z Arabů například přiznává, že i oni sami jsou svým způsobem vězni, stejně jako Britové. Hrdý Keenan navíc cítí, že cosi z postojů islámských radikálů je uhnízděno i v něm: odpor k cizí vládě, která se – řečeno jeho slovy – „do všeho sere“.

Emotivní drama stojí na brilantních hereckých výkonech Iana Harta a Linuse Roacheho. Oba obdivuhodně vykreslují složitý vnitřní vývoj svých postav, jejichž vzájemně sdílená trýzeň i snaha nepřipouštět si realitu bezvýchodné situace dokázaly překlenout vše, co je zprvu rozdělovalo. Rozzlobený, nepoddajný, tvrdošíjný Keenan odmítá sklonit hlavu před svými vězniteli (drží na protest hladovku, vzpírá se převlékat do čistého prádla). Posléze je ale kvůli poddanějšímu britskému příteli ochoten se i ponížit. Pamětihodná je scéna, kde se McCarthy ocitne na pokraji zhroucení, poté co mu Arabové s vlídnou krutostí pustí videonahrávku, na níž jeho matka prosí za jeho svobodu (posléze najde odvahu ke vzdoru vůči únoscům).

John Furse ve svém hraném debutu nezapře dokumentaristickou minulost. Syrová klaustrofobická kamera se zdržuje především v temných, vlhkých, špinavých kobkách mezi vězni. Zobrazuje detaily jejich života s takovou intenzitou, až se místy zdá, jako by z plátna zavanul hnilobný zápach. Snímek si však nelibuje ve fyzických drastičnostech v duchu snímku Půlnoční expres. Let naslepo je psychologickým dramatem o přežití ducha, které lze vnímat i jako výzvu k ochotě porozumět rozdílům mezi lidmi různých ras a vyznání.