|
Rufus a jeho kamarád Čerčil rádi popíjejí v zaplivané nádražní hospodě plné romských spoluobčanů, a když už je nudí život, vyrazí pryč – do lesů, na toulky, na projížďku nákladním vlakem zdarma. Pak se však každý jinak seznámí s různými dívkami – Rufus v bazaru s Puklicí a v hospodě při mizerné hudební zkoušce Čerčil s Grétou.
Jak jsou si oba muži v mnohém podobní, jsou dívky úplně jiné – Puklice poté, co s Rufusem otěhotní a porodí kluka, začne toužit po normálním rodinném životě. Gréta má psychické potíže a působí spíš jako éterická bytost. Sám Čerčil nakonec neví, co s ní a ojede na nejdelší toulku svého života – nejspíš do Austrálie. Poté, co Gréta porodí malou Grétku, zmizí také.
|
Nemýlíte se – téma lidí na okraji společnosti, částečných i úplných bezdomovců, trošičku či krapet více neschopných pracovat vévodí tomuto snímku, který by mohl přilákat do kin mnohé z takto postižených, kdyby ti chodili do kina a vůbec kdyby měli na lístek. U běžné populace může takto zaměřený titul přinést různé reakce: někteří se možná soustředí na výtvarné pojetí a intelektuální závažnost výpovědi, a pak nebudou zklamáni.
|
Jiní však budou poměřovat servírované životní hodnoty s vlastním životem a budou se divit, proč ten běžný, obyčejnský život je pokládán za nějak méněcenný a pro filmaře méně zajímavý, než oněch životních ztroskotanců. Ivan Vojnár, snad i díky svým poeticky a výtvarně laděným dokumentům, vyprávějících právě o těchto lidech, jim jednoznačně fandí i tentokrát. Toulky lesem a různá vyčtená moudra, pronášená spisovnou řečí vedle nespisovných a drsných výrazů, hrají pro něho obrovskou roli, jež snad může změnit chod dějin.
Film skutečně nabízí dvě roviny – pokud jste fanoušky špinavých a nemytých existencí, blábolících v hospodách své pábitelské nesmysly, jež nikam nevedou a pro něž samotní aktéři nic neudělají, navíc podbarvené výbornou meditativní hudbou i skvěle zvládnutou kamerou, jistě nebudete zklamáni. Navíc vás jistě nenechá klidnými atmosféra filmu, do níž se lze položit, popřemýšlet, nechat volně plynout myšlenky jako např. při kázání v kostele.
Když si však myslíte, že těm páchnoucím troskám z nádražních bufetů chybí zodpovědnost za vlastní život i životy jejich blízkých, že jen mluví, ale k pořádné práci se nemají, pak se asi budete nejen nudit, ale divit se, kdo a proč dává peníze na takovéto projekty? A budete se možná divit, jedním z hlavních producentů je výběrový francouzský filmový fond Eurimages.
Herecké výkony Jiřího Schmitzera a poté převážně neherců jsou občas nevyrovnané – někdy mají postavy skvělé možnosti ukázat, co v nich je, jindy je však režisér nechá deklamovat nedůvěryhodné texty. Postava vyšetřovatele v podání Josefa Vinkláře působí navíc a zbytečně – na oko zlý, ale jinak vlastně hodný muž, dříve člen KSČ, nezdá se vám podobná charakteristika profláklá?
A tak těžko vyřknout jednoznačný soud – jako nezávislý snímek na dnes jedno z oblíbených „ztracených“ témat může určitou skupinu lidí oslovit, pro běžného diváka však bude nejspíše nedostupný.
