Druhý film americké režisérky Catherine Hardwickové se věnuje zrodu skateboardového stylu, který vznikl v 70. letech v kalifornském městě Venice. Přestože v Legendách z Dogtownu najdeme množství dynamických surfařských a skateboardových scén, rockové hudby a rázného střihu, snímek nedokáže naši pozornost udržet ani polovinu své stočtyřminutové délky.
První film Catherine Hardwickové Třináctka (Thirteen) byl oceněn na mnoha festivalech (například v Sundance získal cenu pro nejlepšího režiséra), dočkal se herecké nominace na Zlatý globus za ženský herecký výkon v hlavní roli (E. R. Woodová) a nominace na Zlatý globus i Oscara za vedlejší roli pro Holly Hunterovou. Vysoko byl ceněn i scénář, se kterým Hardwicková též debutovala.
Scénář jejího druhého filmu napsal Stacy Peralta, jeden ze skutečných členů skateboardové skupiny Z-Boy, o jejímž vzniku, vzestupu ke slávě i následném rozpadu film vypráví. Sám Peralta o stejném tématu natočil v roce 2000 dokument Dogtown and Z-Boys, který získal ocenění pro nejlepšího režiséra a cenu publika na filmovém festivalu v Sundance. Nutno říci, že právě scénář je největším problémem jeho dalšího pokusu o zpracování své životní zkušenosti.
Legendy z Dogtownu začínají sdělením o pravdivosti vyprávěných událostí a skateboardovou jízdou se surfařským prknem v podpaží za tónů hypnotické Hendrixovy kytary. Divoká jízda končí na písčité pláži, kde se mladí hrdinové setkávají se svými staršími a již dospělými souputníky. Následují záběry surfování na mohutných vlnách. Bravurní kamera (Elliot Davis) se stává součástí nervozity, napětí i vzrušení všech zúčastněných a tlumené studené barvy skvěle zachycují atmosféru pošmourného a studeného rána. Tím je ovšem potenciál Legend z Dogtownu téměř vyčerpán. To nejlepší hned na začátek a pak už jen záblesky stejné energie, které však nemohou zastřít scénáristickou prázdnotu.
Skupina dospívajících chlapců z nižší sociální třídy, kteří se stanou hvězdami nového skateboardového stylu, se musí vyrovnávat se slávou, penězi i morálními dilematy. Přestože film sleduje osudy jednotlivých postav po několik let, scénář se od samého počátku pohybuje v neměnném kruhu: energická jízda doprovázená patřičnou hudbou (ve filmu zní kromě Hendrixe i Pink Floyd, Black Sabbath či Neil Young) – konflikt mezi hrdiny – skateboardová soutěž – energická jízda.
Herecké výkony mladých ale již ne zcela nezkušených herců (jmenujme za všechny alespoň Johna Robinsona, který zazářil ve snímku Slon Gus Van Santa) ukazují, že Hardwicková nemá problém s vedením mladých talentů, jak již dokázala ve své Třináctce. Mezi dospělými představiteli dominuje i u nás známý Heath Ledger (Příběh rytíře, Ples příšer, Patriot) zosobňující Skipa Engbloma, muže, který sice dal slavný Z-Boy team dohromady ale zároveň stál i v pozadí jeho rozpadu.
Události, které tvořily vznik nového kulturního fenoménu, z děje vyplývají, nejsou ale věrohodně podepřeny vývojem příběhu. Catherine Hardwicková tak vinou slabého scénáře došla jen na půl cesty. Podařilo se jí natočit místy efektní film nabitý energií, i ta ale po určité době začne nudit. Není totiž naplněna obsahem, který by v divákovi mohl rezonovat.
Možná by film získal ospravedlnění vedle již zmiňovaného dokumentu Stacyho Peralty, pro který by mohl být vhodným „mainstreamovým“ doplňkem. Bez jeho znalosti jsou Legendy z Dogtownu jen blyštivým pozlátkem, jehož lesk omrzí dříve, než si jej celé stačíme prohlédnout.
