Le Mans ‘66 je velká podzimní pecka. Fanoušci, kterým v žilách koluje krev smíchaná se závodním benzínem v to doufali, sečtělí hltači zahraničních zdrojů to podle hollywoodských tam-tamů možná už tušili, ale pro všechny ostatní je to příjemné překvapení. O novém filmu Christiana Balea a Matta Damona se bude mluvit, ať už jste blázni do aut nebo prostě jen dobrých příběhů. A znovu si tuhle story připomeneme, až přijde čas na Zlaté glóby nebo Oscary. Tak dobře odehraná a odrežírovaná je. Od dalšího chválení je tu ostatně recenze. Já bych si chtěl v samostatném článku rozebrat samotný fenomén závodění v Le Mans a jeho překvapivě strastiplnou cestu na stříbrná plátna. Nemusíte se bát, obejdeme se bez spoilerů, protože snímek je plný scenáristických zákrut – jakkoliv věrně kopírujících reálné události.
Pokud tedy budu rozebírat, v čem se film od skutečnosti liší, půjde jen o hodnocení dramaturgických změn, nikoliv o vyzrazování zásadních zvratů. Na Le Mans ‘66 se totiž vyplatí jít historickými tabulkami nepolíbený. O to víc si pak člověk tu dvouapůlhodinovou jízdu užije.
Režisér James Mangold odvedl, co se týče práce se scénářem, velkou dávku citu. Aby ne, když kolem projektu tancoval skoro deset let. Studio 20th Century Fox tušilo, že má v rukou zásadní kapitolu americké motorsportové historie, ale vlastně netušilo, zda se pro ni najde odpovídající publikum. Netuší to doteď, proto ostatně v Americe jde snímek do kin pod konfrontačním názvem Ford vs. Ferrari, zatímco v Evropě jako Le Mans‘66. Důvod je jasný – v USA se o čtyřiadvacetihodinovku zajímá málokdo, ale představa souboje dvou slavných značek vzbuzuje emoce předem. Snímek stál kulatých sto milionů dolarů, což vzhledem k jeho komerčnímu potenciálu není ani moc, ani málo. Malým oslím můstkem lze říct, že dotáhnout snímek do plusových tržeb bude vytrvalostní závod sám o sobě.
zdroj:
tisková zpráva
Mangold dostal projekt i budget odklepnutý až ve chvíli, kdy natočil veleúspěšného Logana. Už dřív přitom dokázal, že chlapská témata mu jdou a je nejen schopným řemeslníkem, nýbrž i vypravěčem. Foxové mají ovšem pověst liknavého studia, a tady se navíc sepsalo tolik verzí scénáře, že by zaplnily celý jeden regál okresní knihovny. Mangold a jeho tým se rozhodli s dějem uhnout k přátelství Carrolla Shelbyho a Kena Milese. Všechno ostatní muselo jít trochu stranou. Přestože má snímek poměrně velký rozpřah a řada věcí se v něm řeší do puntičkářských detailů, jistě nikoho nepřekvapí, že z opravdových tří ročníků Le Mans (1964, 1965, 1966) jsou ve filmu nakonec dva (1965 a samozřejmě 66), čímž je časová osa trochu zpřeházená. Stejně tak s výjimkou tučného úvodu moc nenahlédneme pod pokličku Ferrari, ba ani britským inženýrům, kteří Fordovi naservírovali polotovar jménem GT40 na stříbrném podnosu.
Tím nechci říct, že by byl Le Mans ‘66 k závodnické historii jakkoliv macešský. Naopak jde často při vysvětlování neduhů vyvíjeného auta natolik do hloubky, že z toho budou rekreační řidiči v rozpacích. Škrty z důvodu ladění dramaturgie a snahy nezahltit diváka milníky, jmény a zvraty, které umí napsat jen sám život, kvituji s povděkem, protože to hlavní si z příběhu odnese každý bez rozdílu věku, pohlaví nebo řidičské způsobilosti. Po šesti letech od Rivalů tu opět máme film, jenž se soustředí především na lidské vztahy a až pak na techniku nebo lákavé závodní pozlátko. Stejně jako Rivalové, odehrávající se o deset let později na okruzích Formule 1, zvládá Mangoldův snímek divákovi komunikovat, že tehdejší závodění bylo srovnatelné s ruskou ruletou. Smrt číhala za každou zatáčkou, auta často z bezvýznamných důvodů končila v kolotoči jisker a kouře a sebemenší řidičská chyba mohla vést k smrtonosnému dominovému efektu, po němž se trať proměnila v improvizovaný hřbitov.
S výjimkou dnes již nepředstavitelné tragédie v roce 1955 měl vytrvalostní závod v Le Mans spíš pověst hřbitova techniky než pilotů, ale i v šedesátkách bychom pár fatalit našli. Většinou za ně mohla slavná rovinka Mulsanne, kde vozy dosahovaly na sklonku osmdesátých let rychlosti až 400 km/h. To vedlo k mnoha defektům pneumatik a náhlým selháním motoru, což v podobném kvapíku mělo často smrtící následky. V roce 1990 po sérii vážných nehod konečně FIA bouchla do stolu a řekla, že podle nových pravidel neschválí závodní okruh s rovinkou delší než 2 km. Na Mulsanne proto uprostřed přibyla esíčka a maximální rychlost dosahovaná monoposty se snížila na cca 330 km/h. Ikonická rovinka možná přišla o svůj genius loci, ale zároveň výrazně ubylo smrtelných nehod.
zdroj: CinemArt CZ
Oproti verzi ze šedesátých let se dnes okruh La Sarthe liší dost výrazně. Více než tucet změn historicky kopíruje vážné nehody, po kterých se profil tratě mírně upravoval. Nové zatáčky jsou pojmenovány po vozech (Ford, Porsche nebo Corvette), kterým měly ubrat přílišný náskok nebo konkurenční výhodu. Zní to trochu nefér, ale žádná z úprav nesebrala Le Mans její pověst. Mezi čtyřiadvacetihodinovkami je stále královnou a pomyslnou Mekkou, do níž se příznivci vytrvalostních závodů znovu a znovu sjíždějí.
Proč tedy tak dlouho trvalo, než se jeden z nejdůležitějších příběhů slavného závodu dostal do kin? Někdo dostatečně vysoko ve studiovém systému rozhodnul, že ne tak docela sluníčkový film o tom, jak blázni v šedesátých letech kroutili volanty, patří k těm, které je potřeba odvyprávět nahlas. Připomeňme si, že Rivalové stáli méně než polovinu toho, co Le Mans ‘66 a vydělali celosvětově mrzkých 90 milionů dolarů. Jistě, bez hvězd Baleova nebo Damonova kalibru v hlavních rolích, ale oba filmy spojují dobové kulisy a příběhy pilotů, kterým většina filmových diváků nemůže přijít na jméno. Le Mans ‘66 má alespoň v USA velmi dobře známého Carrolla Shelbyho, ale i tak bude velmi napínavé sledovat první víkendový otvírák.
Ať to dopadne jakkoliv, je důležité, že se znovu otvírá debata o tom, jak brutální a nelítostné tehdejší závodění bylo. Snímek se sice soustředí spíš na bromanci hlavních hrdinů tváří v tvář bitvě s cifršpiony automobilky Ford, ale zubatá tu neustále číhá v pozadí. Kromě Rivalů tuhle problematiku nakousla i řada dokumentů o tehdejších ikonách motorsportu. Samozřejmě nejde o téma nikterak nové, najdeme ho třeba i v Grand Prix (1966) Johna Frankenheimera nebo v Le Mans (1971) se Stevem McQueenem.
zdroj:
tisková zpráva
Skoro až zenový snímek o zádumčivém závodníkovi, který se zamiluje do vdovy zesnulého rivala měl být McQueenovým automobilovým eposem – autorským blockbusterem, na jehož základech postaví své filmové impérium. Natáčelo se během skutečného závodu v Le Mans, na závodní Fordy GT40 se navěsily těžké filmové kamery a za volanty snímaných aut byla ta největší řidičská esa své doby. McQueen výsledku obětoval vše – své manželství, veškeré jmění, a dokonce i zdraví. Snímek se stal komerčním i kritickým propadákem. McQueenovo Le Mans se svým narativem, který je banální, a přesto zároveň ochotně otevřený mnoha interpretacím, diváky neoslovilo, ale blázni do aut ho i po letech předhazují masám jako ultimativní portrét motorsportu. McQueenovi se totiž podařilo zachytit mihotavou duši vytrvalostních závodů. A díky kamerám nalepeným na opravdových závoďácích stvořil dnes již nenapodobitelnou symfonii obrazu a zvuku.
Ani Mangold s velkorysým rozpočtem a veškerými technologiemi roku 2019 nemůže tohle analogové divadlo trumfnout. Digitálně přikrášlené repliky v Le Mans ‘66 vypadají a zní sexy, ale prohrávají v souboji se syrovým a dechberoucím dusotem koní pod kapotami sedmdesátkových speciálů od Porsche a Ferrari. A přitom to byla právě propadáková aura Le Mans, která nutila účetní z 20th Century Fox kolem další výpravy na okruh La Sarthe našlapovat nanejvýš opatrně.
Co se změnilo? Možná samotná popularita vytrvalostního závodění, které se v posledních letech začalo čím dál tím víc prosazovat i na úkor dosavadní královny motorsportu, Formule 1. Ta se neustále zmítá v křečovitých změnách pravidel, které odradily řadu dlouholetých fanoušků. V Le Mans i dalších čtyřiadvacetihodinovkách se navíc začaly objevovat závodnické celebrity a zažili jsme i velkolepý comeback Porsche, kterému vyklidilo pole dříve nedostižné Audi. Vrátil se i Ford, oslavit po padesáti letech ony úspěchy ve zlatých šedesátkách. S novým GT, které už sice neusilovalo o vavříny nejcennější, ale přesto mělo s kým a o co bojovat.
zdroj: Cinemart
O dnešních vítězstvích už nikdo jímavé filmy nenatočí. Hluboké lidské příběhy píší lidé, nikoliv technika. A Le Mans je dnes víc o autech samotných než o jejich pro laika mnohdy bezejmenných pilotech. Což nutně neznamená, že jsou z toho méně napínavé závody a situace, viz třeba dokumentární film Truth in 24, mapující cestu již zmíněného Audi za triumfem v Le Mans. Pokud je vám dokument bližší i při ohlížení zpět, můžete vyzkoušet The 24 Hour War od Adama Carolly nebo knihu Go Like Hell od A.J. Baimeho. Obojí vám doplní všechny ty mezery, kterých se Le Mans ‘66 v honbě za rozumnou stopáží a stravitelností chtě nechtě dopouští.
A je to tak dobře. Na dokumenty se podívají skalní fandové, knihy si přečtou ti, co chtějí vědět absolutně všechno. Dobře natočený a odvyprávěný film ale přitáhne k fenoménu Le Mans mnohem víc lidí. Buďte jedním z nich, protože už dnes samotný závod ohrožuje hromadný úprk automobilek k elektrifikovaným motorsportovým disciplínám. A pokud Le Mans ‘66 v kinech nevydělá dost peněz, zcela vážně hrozí, že na dlouhou dobu utichnou motory nejen v boxech, ale i v kinosálech.
