Filmů z muzikálového (potažmo divadelního) pozadí si vybavíme jistě dost, nyní k nim přibyla česká položka nazvaná KVASKA. Režisérka Mirjam Landa ji pojednala jako muzikál o obsazování muzikálu: samozřejmě se dočkáme obvyklých schémat na úrovni melodramatických zápletek, stvrzujících běžné divácké představy o zvoleném prostředí. Avšak ani v tomto ohledu nelze Kvasce přiznat nějaký primát – totožný postup, byť na inscenačně nesrovnatelné úrovni, užili již tvůrci amerického snímku Chorus Line. Srovnávat pěveckou či taneční dovednost přirozeně nelze, tuzemská podoba připomíná bůhvíkolikátý odvar, přechýlený k časté obskurní nadsázce, ať již je míněna vážně (uprchlý vězeň se inkognito stává hvězdou chystaného muzikálu) nebo komediálně (zvláště v souvislosti s modelací některých postav, například excentrického režiséra).
Jaká je tvůrčí konstelace? Scénář, syžetově velice banální a jakoby se vyloupnuvší z nejnemožnějších klišé, si sepsala sama režisérka; před více než deseti lety vytvořila dvě dávno zapomenuté práce pro Českou televizi, je podepsána pod řadou hudebních klipů a rovněž si vyzkoušela divadelní režie, zpravidla pro svého manžela Daniela Landu, jenž pro film složil hudbu, písně a zároveň si zahrál jednu z postav, ne zcela vyrovnaného Frantu. Ústřední roli ovšem ztvárnil Filip Tomsa. Za jeho Mickyho by se nemuseli stydět ani dávní romantici: ač za mřížemi, sní o uplatnění v muzikálu, dokonce kvůli tomu uprchne, aby se na zapřenou nakonec prosadil jako ta nejsvítivější hvězda. A jeho kriminální minulost je samozřejmě ukáže být neblahým justičním přehmatem. Inu, zápletky jak z nejlacinějšího kalendáře či nesčetných časopisů se zaručeně pravdivými příběhy. Vznikl unylý muzikál o muzikálu, vystavěný týmiž prostředky, které přisoudil chystané jevištní produkci.
Kvaska (název mimochodem odkazuje k alkoholickému nápoji pokoutně připravovanému ve vězení, který hlavní hrdina nabídne i svým divadelním kolegům) ze všeho nejvíce připomíná ochotnické představení, které si hraje na něco, čím rozhodně není. Těžkopádně rýsuje rozdíly mezi jednotlivými protagonisty a jejich rolemi, nemůže chybět ani milostná romance, když Micky zahoří plamenem lásky k místní krasavici (Lucie Vondráčková), snaživě hopkající na prknech, jež znamenají svět, i mimo ně. Odmítá vzít na vědomí, že na dívku si činí nárok pořádně drsný chlapík, jenž k pádné ráně nemá daleko. Režisérka se dokonce pokouší neuměle vnést ozvláštnění: zprvu se tváří, jako kdyby zachycovala zákulisní dění při výběru adeptů i zkoušení amerického – či do amerických reálií zasazeného – muzikálu nazvaného Motýl a můra (přirozeně též s kriminální zápletkou, aby tak byla vytvořena vhodná protiváha „skutečnému“ příběhu), načež taneční a pěvecké výstupy, původně související jen s chystaným představením, se postupně prolnou i do „skutečnosti“. Když jsem však sledoval dojemně kýčařské výjevy snů či představ, říkal jsem si, zda jsou ještě míněny vážně, natolik z nich probleskuje dávno vyšeptalá scénická veteš. Dýchly na mně dávné operetní nejapnosti, možná přijatelné právě pro svou nejapnost, zatímco duo Landa se ji pokouší, ovšemže marně, přikrášlovat či dokonce zastírat.
Co vlastně Kvaska sděluje? Že sama příprava a zkoušení muzikálu se téměř shoduje s muzikálem samým. Tato idylizace (pseudo)umělecké tvorby se sice dějinami kinematografie táhne jak červená nit. Divácky je jistě přitažlivá, avšak vědomě matoucí. Pokud je nabídnuta na nezpochybnitelně špičkové úrovni, jistě ji lze přijmout jako kterékoli jiné ryze zábavné dílo. Jenže Kvaska pokulhává snad ve všech ohledech, které lze obhlédnout. Sporný je scenáristický i režijní základ a s ním souvisí chatrná, rozpadající se vypravěčská struktura. Rovněž vyvolení interpreti sotva přesvědčí svou bezinvenčností. Modelově rozkreslují a vrství jednotlivé postavy – i postavy, které tyto postavy ztvárňují v nacvičovaném muzikálu...
Zpravidla zajímavé napětí mezi postavou, které navíc naznačuje určitou souvislost s příslušným představitelem, a jí přidělenou muzikálovou rolí však vyznívá ploše, ztratilo potřebné charisma. Tomsa i Vondráčková coby mnoha protivenstvím vystavená milenecká dvojice, obklopená víceméně statujícími panáky (jejich zdřevnatělé pózování snad museli vnímat i Jiří Korn, Rudolf Hrušínský nejml., Daniel Landa), prostě selhává. A jak je to s hudebním podílem Daniela Landy? Opakuje prostě ověřené jistoty. Komu se to zamlouvá (a nad vším ostatním zamhouří oči), bude jistě i nyní spokojen. V opačném případě je to však ztráta času.
