Lidé, do jejich života zasáhla nějaká pohroma, končívají zmrzačeni nejen na vozíčku, ale také zápolí s vážnými psychickými problémy. Nemusela je postihnout jen tragická nehoda, také se přiřazují nahromaděné problémy rodinné, profesní či společenské, aby postiženého i psychicky změnily k nepoznání. Většina děl s takovýmto námětem zdůrazňuje, nakolik je důležité osvojit si pozitivní myšlení – jak zaslechneme hned v úvodu při kolektivním terapeutickém sezení, malé změny vedou k velkým změnám. Přesně tak začíná i norský snímek Kurz negativního myšlení.
Avšak režisér Bård Breien, jenž tímto snímkem v oblasti celovečerní metráže debutoval, se záhy odklání jinam: obhajuje právo každého člověka, i toho odkázaného na pojízdné křeslo, zastávat takové názory a postoje, jaké vyhovují jeho rozpoložení. Pokud někdo svou bezmoc utápí v (sebe)destruktivní agresivitě, zpíjení a veskrze špatné náladě, v odmítání vstřícných rad, neměl by být nucen k revizi svých stanovisek ve jménu „pozitivního myšlení.“ A v přesně takové situaci se ocitá Geirr (Fridtjov Saheim), jemuž se stal osudný pád.
Převychovat jej přijede rovnou celá výprava tělesně postižených i se svou terapeutkou. Jenže Geirrovy dobře mířené rány pěstí záhy všechno změní, Geirr svou revoltou, odmítající se přizpůsobit doporučovaným normám, záhy nakazí celé přítomné společenství. I ostatní ocení, když bez vnucovaných pobídek a umravňování mohou vyjádřit své pocity. Při bouřlivém mejdanu, kdy není nouze ani o alkohol, ani o jointy, procházejí všichni takříkajíc znovuzrozením, rozbíjení předmětů a následná demolice bytu uvolňuje nahromaděný přetlak, který v každém hlodal.
Pozornost se přitom nesoustředí jen na Geirra, u něhož dominuje, že se dosud vyrovnává se svým postižením, dosud řeší vztah k sobě samému i deptané manželce, jenž se mu přesto snaží poskytovat oporu, jak nejlépe dovede. Zatímco ke Geirrovu zranění došlo nedávno, ostatní si na svůj stav již zvykli, více či méně jej přijali jako nezvratitelný fakt. Ale teprve Geirrovou zásluhou zjišťují, v jakém zdánlivě úsměvném ukolébání či dokonce přetvářce vydávaných za normu dosud žili. Zbývá dodat, že zbývající postavy více inklinují ke karikující přepjatosti nežli chlapácky nepoddajný Geirr, načrtávaný v masivně přímočarých liniích.
Kurz negativního myšlení si sice na karlovarském festivalu získal mimořádnou diváckou přízeň, nejspíš i proto, že zavrhuje jakýkoli soucit, ale také odhodlání "pozitivně" rvát se s osudem. Ve skutečnosti však nijak skandálně neboří vžitá schémata, jak to činí třeba von Trierovi Idioti. Pouze navrhuje nahradit jeden léčebný přístup jiným, k němuž lze dospět pouhou negací.
Režisér zvolil tragikomickou polohu vyprávění, ale humorných okamžiků, byť třeba cynických či morbidních, nalezneme málo. Převážně těží z důsledků spontánní destrukce, nejprve slovní, poté i skutkové, která jakoby vede k očištění mysli. Z tohoto hlediska se Geirr jeví jako nejprozíravější terapeut. Odhalil malou účinnost dosavadních metod, když způsoby navenek drsnými rázem dosáhl řekněme změny náhledu.
Kurz negativního myšlení rozhodně nepředkládá sondu o zařazení „mrzákůů do většinové společnosti. Odehrává se zcela uzavřen v téměř modelovém prostředí, kdy jednotlivé protagonisty určitě nesužuje pocit nicotnosti či jakýchkoli sociálních potíží. Odpovídá tomu i vzorné vybavení Geirrova domu, v němž nechybí ani domácí výtah do poschodí. Právě ten funguje jako pomyslná spojnice se soukromím - tam lze odjet a skrýt se tak před dotěrnou společností.
Režijnímu pojetí odpovídá poklidné plynutí příběhu i obrazové ztvárnění, které neupoutává ani barevností, ani vytříbenými kompozicemi. Naopak sledujeme jakoby náhodně vybrané segmenty a postřehy, skládající se v docela působivou mozaiku. Kameraman Gaute Gunnari používá zešeřelé odstíny, které evokují především intimitu domáckého prostředí, také ztišená, téměř podprahová hudba Steina Berga Svendsena na sebe neupoutává žádnou pozornost. Kurz negativního myšlení se tak řadí mezi díla nenápadná, která neurazí, ale ani se nevryjí do paměti.
