Kruté radosti

29. 1. 2008 - 14:13 | Téma | red

Placeholder | zdroj: tisková zpráva

FORTFILM 2003: Poetický film Juraje Nvoty o milostných vztazích a problémech. Doposud divadelní režisér Juraj Nvota se ujal scénáře čerstvé absolventky VŠMU a za pomoci zkušeného kameramana Jana Malíře a samozřejmě dalších natočili zajímavý pokus na poetické a milostné téma, jemuž se však dá mnohé vytknout

Doposud divadelní režisér Juraj Nvota se ujal scénáře čerstvé absolventky VŠMU a za pomoci zkušeného kameramana Jana Malíře a samozřejmě dalších natočili zajímavý pokus na poetické a milostné téma, jemuž se však dá mnohé vytknout. Pro diváky bude snímek zajímavý především účastí Júlia Satinského, který si zde zahrál poslední filmovou roli.

Nacházíme se v jakési malé vesnici či maloměstě kdesi na Slovensku, kam nedoléhají žádné politické problémy, snad kromě toho, že prezidentem se stal tatíček Masaryk. Obyvatelé se tak mohou věnovat svým problémům, převážně se týkajících vztahů.

Sem přijíždí z klášterní školy mladičká Valentína, věkem již na prahu dospělosti, aby se jí po smrti matky ujal otec. Ten však na něco podobného nemá ani pomyšlení - jako notář má určité postavení, navíc by mu nepřiznaná dcera mohla být překážkou v jeho milostných avantýrách.

Proto přemluví svého přítele, ředitele a učitele zdejší školy, aby prohlásil Valentínu za jednu ze svých neteří a na čas ji ubytoval u sebe. Valentína však touží poznat svého otce, od něhož její matka kdysi utekla. Nejprve ji žene zvědavost, poté i zájem o toho podivného muže, který sám neví, jak za dané situace ze všeho ven.

Díky otci a jeho přátelům - zmíněnému učiteli, školníkovi a místnímu doktorovi však Valentína začne nahlížet i do jejich milostných propletenců a záletů. A sama pak začne toužit po lásce. Koho si však vybrat za svůj objekt touhy?

Podobné typy filmů z větší části nestojí ani tak na ději, jenž bývá rozvájen jen postupně, ale na vykreslení atmosféry, vztahů a charakterů. Zde však najdeme největší zádrhel filmu.

Postavy ve filmu prostě jenom existují - nevíte nic o jejich minulosti, současných problémech (vyjma těch milostných) a už vůbec ne o jejich plánech do budoucna. Kromě jedné dvou osob ani neznáme postoj ostatních obyvatel vesnice k hrdinům snímku (snad kromě až zbytečné snahy o kritiku rasismu a antisemitismu) - moudrý stařík v podání Júlia Satinského jen sem tam pronese nějakou rádoby moudrou větu, ale do děje nijak nezasahuje, jen jej sleduje z břehu rybníka, kde loví ryby.

Role kněze je podobně trpná - tu vyslechne zpověď (abychom měli jako diváci ty potřebné údaje), ondy někoho pohřbí, případně hodí očkem do publika při mši. Jinak však, přes plný kostel u nedělní mše, se zdá, jako by v městečku žilo jen asi sedm osob, mezi nimiž se vztahy odehrávají.

Žel ani herecké výkony nepatří k nejlepším - mnozí představitelé působí ve svých rolích poměrně toporně a spíš existují z vůle scénáristky než jako životné postavy. A Ondřej Vetchý by možná už mohl přestat "hrát" tím způsobem, že nevěřícně vykulí oči.

Snad nejživotněji se jeví Táňa Pauhofová v roli Valentíny, u níž její minulost a určité současné trauma i touhy alespoň tušíme. Sice vypadá poněkud dětsky na svou úlohu osudové ženy, jež rozboří dané vztahy mezi dospělými muži a ženami, ale nelze jí upřít přirozenost a určité chrakterové herectví.

Co však snímku nejvíce chybí, je ona proklamovaná poetika a tajemství. Obrazy, víceméně stále podobné, jen z několika míst městečka, jen pomalu plynou, často vidíe jeden již viděný pohled na kostel či rybník několikrát za sebou. České diváky, zvláště ty mladší, možná rovněž odradí slovenština (česky ve filmu mluví jen Ondřej Vetchý), jíž podle průzkumů již tolik Čechů nerozumí jako v době společného státu.

Celkově jde o zajímavý pokus o poetický film o milostných vztazích a problémech, jenž však padá s nedostatečnou prokresleností postav, příběhu, a částečně i prostředí.