S Křižníkem Potěmkinem, němým sovětským filmem z roku 1925, se od konce 50. let spojuje vítězství v anketě, kterou na světové výstavě v Bruselu 1958 uspořádali filmoví kritici a historici, aby vyhodnotili nejlepší film všech dob a národů. S tímto efektním označením byl pak zmiňován ve všech tiskových materiálech světa, a tak se stal legendou i pro ty, kteří jej nikdy neviděli. Vědět o něm patřilo k všeobecnému vzdělání, stejně jako znalost základních filmů Charlese Chaplina, jehož Zlaté opojení (1925) se umístilo v bruselské anketě hned na druhém místě. Spojovat druhý celovečerní film režiséra Sergeje Ejzenštejna pouze s tímto úspěchem však nepřináší žádnou informaci o díle jako takovém. Je pouze snadno zpochybnitelnou nálepkou, která vzbuzuje očekávání, jejichž případné nenaplnění může zastřít skutečné kvality filmu znamenajícího mezník ve vývoji kinematografického umění.
Křižník Potěmkin se vyznačuje pečlivě komponovanou stavbou, která přináší jednu zjitřenou emoci za druhou s cílem vyburcovat diváka k boji proti bezpráví. Na počátku tohoto filmu, vznikajícího v euforické rudé atmosféře nedávno založeného Sovětském svazu, stál objemný scénář Niny Agadžanovové. Autorka v něm popisovala klíčové události revolučního roku 1905, kdy se poprvé výrazněji a na mnoha místech ruského impéria projevil odpor proti carskému režimu. Jednou z tehdejších událostí bylo povstání, které vypuklo 27. června na bitevní lodi Kníže Potěmkin Tauridský. Na rozsahem nevelkou epizodu (původně 43 záběry) se Sergej Ejzenštejn zaměřil z časových důvodů (v červnu byl scénář schválen, oslavy revoluce však měly začít už v prosinci 1925) a také po její výrazně symbolický charakter.
Film, po vzoru klasické antické tragédie strukturovaný do pěti uzavřených dílů (expozice, kolize, krize, katastrofa, katarze), začíná na palubě křižníku. Posádka odmítne přijmout zkaženou potravu a vzbouří se. Během vzpoury je zastřelen námořník Vakulinčuk. Jeho smrt otřese oděským obyvatelstvem, které uspořádá demonstraci. Ta je krvavě potlačena na schodišti k přístavu. Na druhý den se za rozbřesku blíží k Potěmkinovi eskadra, která však odmítá zaútočit a naopak vzbouřené námořníky vítá výkřikem: Bratři!
Hrdinou nejslavnějšího díla Sergeje Ejzenstejna není jednotlivec, ale dav. V případě oděského povstání šlo o tisíce statistů, které tehdy sedmadvacetiletému tvůrci pomáhal organizovat Grigorij Aleksandrov, budoucí samostatný režisér hudebních komedií. Scény natáčel kameraman Eduard Tisse, jenž bezezbytku naplnil Ejzenštejnovy představy o co nejpůsobivějších kompozicích. Díky sugestivně zvoleným úhlům záběru mohl divák nahlédnout nejen do vzrušených tváří stávkujících a jejich protivníků, ale například i do hlavní námořních děl, připravených k výstřelu.
Zvlášť přínosné pro kinematografii se stalo Ejzenštejnovo pojetí montáže (natočený materiál sám stříhal), založené především na střídání dramatických výjevů s lyrickými. Montáž přitom výrazně sleduje rytmus, který je jednou hravý (jídelní misky se v palubní kuchyni kývají ze strany na stranu), jindy má výrazně patetický charakter. Záleží na dramatickém napětí, jak dokládá scéna na oděském schodišti, kde drama kulminuje. Bouřící se dav je zde konfrontován s kráčejícími nablýskanými holínkami střílejících vojáků. Napětí vytváří záměrné prodlužování filmového času, v němž důležitou roli hrají pravidelně se opakující stejné záběry (holínky), a konfrontace celkových záběrů s detaily (ujíždějící kočárek s dítětem aj.). Svébytný komentář k zachycenému dění navíc vytvářejí krátké montážní věty, z nichž nejznámější je socha lva, který se vzpíná k výskoku, a přitom se jedná o tři sochy kamenných lvů.
Ve stupňování emocí šel Ejzenštejn ještě dál, když ve svém černobílém filmu nechal na znamení vítězství revoluce kolorovat rudou barvou prapor vlající na stěžni křižníku. Barva však z většiny filmových kopií zmizela a na jejím místě zůstala jen tmavá skvrna. Naše kopie nebude v tomto směru výjimkou.
Křižník Potěmkin měl premiéru 21. prosince 1925 v moskevském Velkém divadle. Pro svůj revoluční obsah se v zahraničí setkal se značnými problémy, v některých zemích (Holandsko) byl přestříhán. Později se stal předmětem nejrůznějších variací a parodií, jak ukazují filmy Woodyho Allena Banáni (1971) a Láska a smrt (1975) nebo komedie Juliusze Machulského Déja vu (1989) a gangsterka Briana De Palmy Neúplatní (1987), na kterou o pár let později reagovala parodie Petera Segala Bláznivá střela 33 1 / 3: Poslední trapas (1994). Jako většina významných němých filmů lákal Křižník Potěmkin hudební skladatele k tomu, aby jej opatřili hudebním doprovodem. Stalo se tak už rok po jeho vzniku: u příležitosti berlínské premiéry k němu zkomponoval hudbu Edmund Meisel. V roce 1950 jej zhudebnil ruský skladatel Nikolaj Krjukov a docela nedávno britská skupina Pet Shop Boys (2004).
Do českých kin se Křižník Potěmkin vrací už počtvrté. Nejprve se tak stalo v roce 1926 ve zcenzurované úpravě, poté roku 1950 v kompletní režisérské verzi. V roce 1964 měl obnovenou premiéru ve filmových klubech, které se o jeho uvedení postaraly i nyní. Ejzenštejnovo dílo, samo ideologicky sporné, se k nám vrací pokaždé v jiném historickém kontextu. Co však zůstává, je jeho oslňující filmová řeč, obrazová symfonie, která nemá obdoby.
