Ejzenštejnův film z roku 1925 je jedním z milníků filmové historie. Ejzenštejn usiloval o to, aby příběh šel vyjádřit bez titulků, jenom obrazem. A to se mu v KP téměř podařilo. Je to film, který vyniká brilantním střihem. Film popisuje pravdivou údálost z roku 1905, kdy se posádka křižníku Potěmkin, pod heslem revoluce, vzbouří, a pluje do Oděsy, odkudžto odrazí, aby prorazila nepřátelskou flotilou. Film končí ve chvíli, kdy Potěmkin flotilou propluje. Dějiny Potěmkina ovšem zavály na moře bez uhlí, takže námořníci museli své vzdorné šíje sklonit. Před carským mečem.

Jak už jsem napsal, je to především střih, jehož umění je v tomto filmu dovedeno k dokonalosti. Jde o celkovou střihovou skladbu díla, promyšlené střídání detailů, celků, pohledů & protipohledů. Ostatně právě sovětská režijní škola razila přesvědčení kontextu záběrů (díváte-li se na lidskou tvář, tak podle toho, jaké záběry jí předcházejí/ následují, se vám bude zdát, že je napjatá, nebo uvolněná). Pověstnou pihou krásy se potom stává několik roztomilých záběrů střihaných přes osu (jde o scénu, kdy křižník míří do vod oděsských). Se střihem je samozřejmě spojena i kamera, která je naprosto úchvatná a vůbec si nezadá s dlouhatananánskými jízdami z Titániku.

Slabinou příběhu je, že hrdinou je zde loď, potažmo masa, a ne jednotlivec, se kterým byste se mohli nějak identifikovat. To, že film nakonec vůbec není nudný, ovlivňuje jednak řemeslná zručnost (výraz UMĚNÍ je vhodnější), jednak tři dlouhé masové scény, které jsou vyprávěny nejen pomocí velkolepých celků, ale právě mikropříběhy lidí, kteří se v mase pohybují: úvodní scéna, kdy se lodi zmocní rudí vzbouřenci; oděsské schody; a potom závěrečná nervy drásající sekvence: bude se muset křižník přesilou probít, nebo ho nechají projet? Tahle scéna je zajímavá tím, že ve chvíli, kdy je jasné, že flotila Potěmkina pustí dobrovolně, jakmile vám opadne adrenalin, film skončí. Režisér tím dosahuje toho, že film už není, vy jste zpátky v realitě, ale vaše smysly stále ještě visí v kouzlu příběhu. Tu vteřinu před doopravdovým procitnutím prožijete hrozně silně a film si tak moc dobře zapamatujete.

Zastavím se u scény oděsských schodů. Podle mne jde o jeden z nejúchvatnějších momentů, který byl KDY natočen. Masa lidí tu utíká ze schodů před vojáky. Před hlavněmi. Před kulkami. Kamera snímá šik lesklých vojenských holinek (inspirace pro Leni Riefenstahlovou), střílené ženy & starce, prchající a bezmocné. Po zídce schodiště dolů zběsile prchá buňuelovská figura- beznohý muž. Odráží se dlaněmi a opičími skoky mizí ze záběru. Několik lidí se vojákům postaví, zraněného v náručí. Vojáci jsou neoblomní. Naprosto geniální je obraz, ve kterém je mladá žena zastřelena u svého kočárku, nad několika schody. Žena se skácí a svým mrtvým tělem kočárek postrčí. Kočárek i s miminkem se řítí dolů....tiše. Němě.

Ejzenštejn, stejně jako ve Stávce, kde bylo malé děťátko shozeno z pavlače, vyvolává v divácích pocit bezmoci. Přihlížejíce takovéhle hrůze (musí jí ovšem uvěřit a přijmout za svou, což je otázka kompozice celého díla) se diváci sami snaží vytrhnout ze své kůže a pomoci, ale stejně jako voyeur nevyjde ze stínu, aby nebyl přistižen, tak ani divák své křeslo neopustí..možná smířen s tím, že vlastně pomoci nemůže, nechce. Křižník Potěmkin je jednoduše FILMEM. Jde o jedno z nejsilnějších děl kinematografie vůbec, dílo, které inspirovalo- nebo ovlivnilo- snad všechny následující filmaře.