Nový film scenáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara Krev zmizelého se rozmáchl v prostoru i v čase: od Baltu až po Belgické Kongo, v rozpětí let 1939–1961. Příběh začíná na počátku druhé světové války, kdy odhodlaný potomek livonských rytířů Arno von Lieven (Václav Jiráček) prchá před bolševiky, obsazujícími Lotyšsko, do sousedního Finska, aby se tam zapojil do bojů proti Rusům. Těžce zraněn je transportován (neznámo z jakých důvodů) do jedné sudetské nemocnice, kde jej čeká zařazení do elitní nacistické jednotky. Obtížné dilema řeší se zbraní v ruce...
Arno tu vystupuje jen jako úvodní impuls - dále sledujeme složité osudy již stárnoucí české nemocniční uklízečky Helgy (Vilma Cibulková), která s ním prožije milostné vzplanutí. Nezůstane bez následků, narodí se jí dcerka Dorli (Ester Geislerová). Obě pak prožívají trýznivé vyobcování ze společenství „slušných“ Čechů. Zejména matku, obviněnou z kolaborace, všemožně ponižuje nastupující komunistická moc. Uhlazeně ďábelský sadista Čevora (Igor Bareš) se vydává za mstitele národního ponížení, i když je zjevné, že si v německém koncentráku jako bachař ukájel své zvrhlé choutky.
V motivech nevyvážený, vizuální i vypravěčskou expresivitou zahlcený snímek spoléhá na postavy pojaté jako neproměnné veličiny. Některé, najmě ženské, jsou věrohodně napsané i zahrané. Vedle obou ústředních ženských figur na sebe upozorní také žoviální, ziskuchtivý, zbabělý, ale svědomí ještě cítící čecháček Pepek. S obvyklými grimasami i dikcí, přitom ale i s nadsázkou zjevně tragikomickou a nádavkem ještě mrazivou, jej vymodeloval Jiří Lábus.
Bohužel nechybí ani šeď. Zosobňuje ji hlavně altruistický židovský lékař Martina Huby, jenž jako jediný z rodiny přežije nacistické peklo, aniž by jej ovládala pomstychtivost. Nelze přehlédnout schematické, neživotně vysoustruhované negativní postavy, vesměs související s kultem násilí, ať již jde o nacisty nebo komunisty. Je příznačné, že jediného „hodného“ komunistu Lubice (Ondřej Vetchý), jenž se příběhem plouží jako bezbarvý stín, aby jako deus ex machina zabraňoval nejhoršímu, polidšťuje jedině tajený židovský původ.
Příběh, který se má rovněž dočkat čtyřdílné televizní verze, plyne v jakýchsi neuspořádaných časových i dějových skocích, leckdy dosti bizarních (třeba zápletky s přecházením polské hranice). Ještě obskurnější a vysloveně směšné jsou zpola snové, zpola duchařské scény, v nichž se Dorli zjevuje její mladičký tatínek a slibuje, že bude nad ní držet ochrannou ruku. Některé postavy znenadání mizí, třeba právě Pepek.
Jisté však je, že Cibulková vytvořila postavou Helgy svou životní roli. Stárnutí odráží nejen obličej, herečka se bezvýhradně noří do ženy zdeptané krutým údělem, bezmocně drcené, ale přesto chránící své jediné poklady – vzpomínky na milence i dceru. Oceníme, jak postihla postupně vyhasínající sílu vzdorovat, od křiklavého hlasu, který prozrazuje bol i zděšení, až k tiché rezignaci. Geislerová, jejíž Dorli skončí jako jeptiška pomáhající v rozbouřeném Belgickém Kongu nemocným, již tuto bezprostřednost tak silně nevyzařuje, jakkoli i její herecký výkon lze jen přivítat.
Kameraman Jiří Macháně se celému filmu pokoušel vtisknout baladické rysy, zdůrazněné i věčně sychravým, ne-li přímo mrazivým počasím. I když se roční období mění, slunečního svitu zůstává pomálu. Působivá vizuální stránka, potemnělé interiéry i zachmuřený plenér, který nerozsvítila ani zasněžená krajina, má jistě výtvarné hodnoty, avšak stěží překlene výpadky ve struktuře předkládaného dramatu.
Oceníme i jazykovou autenticitu, byť často tvoří jen ruchové pozadí (zní ruština, němčina i francouzština). Avšak nechápu, proč livonská šlechta (a posléze hlavně Arno) mluví výhradně česky. Zbývá ještě vysvětlit nezvykle znějící titul – původně byl navrhován Stín zmizelého, teprve později převážila krev ve smyslu téměř biblickém („krev mé krve“). Název tedy odkazuje k pokračování rodu, i když otec již nežije a snad ani netušil, že zplodí potomka.
