Historické drama Královna Alžběta: Zlatý věk navazuje snímek Královna Alžběta (1998). Režíruje opět Shekhar Kapur, ústřední role se ujímá Cate Blanchettová. Devět let starý film byl příběhem Alžbětina nástupu k moci a jejích nesnadných počátků. Zlatý věk nalézá Alžbětu pevně usazenou na anglickém trůně a respektovanou svými poddanými. Proslulou anglickou panovnici sledujeme v období mezi lety 1585-88, tedy v předvečer španělsko-anglické války, v níž byla poražena španělská Armada. Španělsko připravila prohra o pozici světové velmoci číslo jedna, Anglii poslalo vítězství do období zlatého věku Shakespearova a Baconova.
Rostoucí vliv Anglie a její královny Alžběty je španělskému králi Filipovi II. trnem v oku. Za své osobní poslání pokládá návrat ostrovní země pod kuratelu Svatého stolce. Rozpory mezi oběma státy jsou přiživovány útoky anglických privatýrů na španělské lodě, plné zlata z Nového světa. Jedním z pirátů plujících pod ochranou anglické koruny je i Sir Walter Raleigh, dobrodruh tělem i duší, jenž se právě vrátil do Londýna. U dvora chce získat podporu pro další výpravy, namísto toho se stává královniným osobním oblíbencem. Láskyplný, ale platonický vztah mezi panovnicí a jejím poddaným ale nemá mít dlouhého trvání: Raleigh přes královnin odpor svede dvorní dámu Bess Throckmortonovou a vyslouží si vězení. Anglie se mezitím ocitá v politických turbulencích, jež vedou až ke spiknutí vůči trůnu a popravě skotské královny Marie. A také k dlouho tušenému útoku španělského loďstva, který má rozhodnout o budoucnosti ne jedné, ale hned dvou říší…
Zlatý věk je zalidněn desítkami historických postav. Obdobně jako předcházející Královně Alžbětě je snímek založen na herecké virtuozitě Cate Blanchettové. Ta na plátně jasně dominuje, nemá nikoho, kdo by mohl sekundovat. Protiklad snad zčásti mohou vytvářet mužný Clive Owen (mořeplavec Walter Raleigh), protřelý Geoffrey Rush (královnin rádce Sir Francis Walsingham) nebo půvabná Abbie Cornishová (dvorní dáma Bess Throckmortonová). Důsledným zosobněním zla jsou španělský král Filip II. (Jordi Mollà) a jeho spiklenec Reston (Rhys Ifans). Ani jeden z nich nezíská v průběhu filmu na plastičnosti, oba jsou podáni jako zfanatizované loutky v podruží katolických kněží. Dějem vláčenou figurou je Marie Stuartovna v podání Samanthy Mortonové – v tom je nejspíš skotská národní mučednice zobrazena historicky věrně.
Cate Blanchettová panenskou královnu představuje hned ve třech lidských polohách, které se navzájem prolínají. Je vznešenou panovnicí, z dnešního hlediska emancipovanou a vzdělanou ženou, jíž je vlastní důvtip a sarkasmus. V soukromí se ale proměňuje ve stárnoucí dámu, kterou „nikdo nemůže milovat pro to, jaká doopravdy je“ a která touží po lásce a partnerství. Třetí podobou je zapšklá stará panna, jízlivá a zlostná (užito je i historiky potvrzované fackování poddaných).
Osudům královny Alžběty by se měla jednou věnovat celá filmová trilogie, Zlatý věk je tedy prostřední částí. Snímek kopíruje dějovou strukturu snímku číslo jedna. Pro obě dramata je typické střídání velkého politického divadla a komorního milostného trojúhelníku. Ten nynější je tvořen Raleighem a oběma Alžbětami – stárnoucí panovnicí, které charismatický námořník imponuje, a mladičké Bess Throckmortonové, jejíž láska k Raleighovi má šanci dojít naplnění.
V mnoha motivech je Zlatý věk přímo zrcadlovým obrazem Královny Alžběty: panovnice je okouzlena jedním mužem, ten však její naději zklame; do obou dějů zásadním způsobem vstupuje spiknutí proti anglickému trůnu… Doba ale pokročila, a tak obdobné situace již mají jiná vyústění. Vše plyne, čas především – to je zásadní poselství Zlatého věku.
Pro oba snímky věnované Alžbětě se jako typické ukazuje přibarvování dějin. Scénář nabízí kombinaci ověřených pravd s mýty a povídačkami. Jeden příklad za všechny: v době, kdy se snímek odehrává, byl Raleigh čerstvě třicetiletý, kdežto Alžběta již překročila padesátku. Nejvýraznější historické zkreslení ale přináší zobrazení náboženské tolerance. Každý katolík, Španěl nebo Skot, je ve filmu zachycen jako fanatik s vražednými anebo aspoň spikleneckými úmysly. Alžbětu scenáristé ukazují jako panovníka dbajícího svobod svého lidu. Světlá, sluncem okrášlená Anglie, symbolicky rozráží temná mračna náboženského šílení. Tomuto obrazu je obtížné uvěřit.
Ambiciózní britská produkce se ve své domovině setkala s všestrannou podporou. Výsledkem je šance natáčet v dobových lokacích (tvůrci vsadili na katedrály ve Wellsu a Winchesteru a na zámek Hatfield House). Indický režisér Shekhar Kapur je ideální volbou pro kostýmní podívanou. Emoce vyvolává hrátkami s barevným koncipováním jednotlivých scén (stačí porovnat pestrou Anglii s ustrašeně temným Španělskem). Podporu nalezl u kameramana Remiho Adefarasina i výtvarníka Guye Hendrixe Dyase, který se specializuje na hollywoodské spektákly – v jeho pomyslném portfoliu nalezneme snímky X-Men 2 (2003), Superman se vrací (2006) nebo Kletba bratří Grimmů (2005). K preciznosti vizuální podoby dopomáhá i kostýmní výtvarnice Alexandra Byrneová, odhalující opulentnost anglického dvora a královnina šatníku především (jak se na panovnici sluší, má Alžběta v každé scéně jiný oděv).
Zejména – ale nejen – závěrečná námořní bitva poslala drama Královna Alžběta: Zlatý věk mezi dobrodružné žánry. Filmu sice romantická linka sluší, přesto je odklon od záměrů natočit seriozní drama ze života velké panovnice patrný. Zlatý věk má nebezpečně blízko k Zamilovanému Shakespearovi (1998). A to je políček do tváře Královně Alžbětě, která mohla být v době svého vzniku chápána jako „Shakespearův“ protipól.
